BTS IMAGINES [CZ]

52.

Když zjistí, že nikdy nebrečíš

Jin:
*už nějakou dobu ti ukazuje smutné filmy*
„Tak co?"
„Roztomilý"
„Vždyť umřel!"
„Tak smutný?"
„Ty jseš fakt bezcitná"
*místo tebe brečel on*

Namjoon:
„Ale zlato... brečet musíš..."
„Proč jako?"
„Čistí ti to oční sl-"
*přestala jsi poslouchat*
„Ok. Budu se snažit brečet."
„Ale takhle jsem to nemyslel.."

Yoongi:
„Jako... úplně nikdy?"
„Už asi tři roky..."
„Tak Ok."
„A to je jako všechno?"
„Jo... co jsi očekávala?"
„Dobrý, nic."

Hoseok:
„Zlato... dal bych si nakrájenou cibuli."
„Tak si ji nakrájej."
„Prosííím~ udělej to ty."
*odejdeš krájet cibuli*
„Páni, ty nebrečíš ani od cibule..."
„Ty jsi mě jen zkoušel?"
„Jo..."
„Takže tu cibuli nechceš?"
„Ne..."
„Tak proč se s tím seru?!"
*hodíš po něm cibuli*
„Žer, vole!"

Jimin:
„Hm... tak to ověříme."
*začal tě lechtat a ty jsi začala brečet smíchy*
„Haha! Vyhrál jsem!"
„Ale to se nepočítá!"
„Ale jo, počítá."
*dal ti pusu a vítězně odešel*

Taehyung:
„Jagi~? Ty brečíš?"
„Ne. Jen mám rýmu. Já přeci nikdy nebrečím, vzpomínáš?"
„Jo. A kvůli tomu tě miluju - že se nemusím koukat, jak po tvé tváři stékají slzy smutku. Trhalo by mi to srdce..."
*silně tě obejmul a dal pusu do vlasů*

Jungkook:
„Zlato! Jsem doma!"
Jungkook se zrovna vrátil z tréninku a když jsi se mu neozývala, šel do tvého pokoje. Tam se mu naskytl pohled na tebe, jak brečíš schoulená na posteli. Ty jsi si ho všimla:
„Promiň, tohle jsi neměl vidět."
„Takže přece jen brečíš, ale když nejsem doma?"
„Jo...promiň... Nechtěla jsem ti to říkat a zatěžovat tě tím... máš dost vlastních problémů."
„Blbost! Povídej... co se stalo?"
Začala jsi mu říkat všechno, co tě poslední dobou tížilo. Jungkook celou tu dobu bedlivě poslouchal. Nakonec jsi z toho všeho byla natolik unavená, že jsi mu usla na rameni.
Kook se usmál, položil tě, přikryl Vás dekou, obejmul tě zezadu a usnul.