Karel Kališ

Lepšího manžela si přát nemohla. Pět let jí stál věrně po boku, tři roky byli ve svazku manželském a posledních osm týdnů byl i starostlivým otcem. Každá by jí mohla závidět, jakého má pečujícího chotě a byla si jistá, že by si ho jiná nikdy tolik nevážila. Bylo to jak vystřižené z filmové adaptace knihy, která přeplývá přespříliš dokonalými pasážemi, klišé se hrne ze všech stran, stejně jako se o akčních čtvrtcích ženou důchodci mezi regály, které září žlutými cenovkami. Byla to ale neuvěřitelná realita. Měli vysněný dům, který si mohli na hypotéku vzít díky jeho dobře placené práci a teď se jim vyplatilo společné úsilí - ve svých dvaatřiceti letech počala dceru, kterou pojmenovali po jeho zesnulé babičce, dobrosrdečné Evelin. S novým přírůstkem do rodiny pomalu zapomněli, co znamená zdravý spánek, ale Karel byl tak obětavý, že k malé vstával povětšinou on a nevadilo mu to. Nebo to alespoň nedával najevo. Do práce chodil nevyspalý, ale to se dalo považovat za změnu jen v nedobrovolné příčině, za normálních okolností se stejně nedokázal přinutit, aby zalehl do postele v rozumný čas. Přes den ho ale únava většinou přešla a večer se věnoval dcerce, jako by ani nebyla příčinou jeho spánkového deficitu. Katka, jeho žena, rozhodně neprotestovala. Náročný nebyl jenom dvacetihodinový porod, ale také věčné starosti z jakéhokoliv nezvyklého zvuku či naopak dlouhého ticha. Každý večer ji přesvědčoval o tom, ať si jde lehnout a odpočine si, že se o všechno postará, ale její odpočinek netrval nikdy dlouho a musela se přesvědčit sama. Karel vždycky svraštil čelo, pak chvíli počkal, než se její obavy rozplynou a s úsměvem ji odehnal zpět. A téměř stejně dokola. Takhle teď trávili s malou Evelin, které bylo už pár týdnu, snad každý večer.

Týden se vlekl, jako atletický běžec s leprou. Nakonec však proběhnul cílovou pásku s nápisem PÁTEK, pokud se ovšem proběhnutím myslí švihnutím zahozená noha. Karel se těšil, že zůstane v sobotu dlouho v posteli a žena mu přislíbila, že se postará o oběd. Byl však ještě stále pátek, konec pracovní doby. Rozloučil se s kolegy, cestou domů nakoupil pár potřebných potravin a po úmorném čekání ve frontě u kasy dorazil domů, kde si dali s Katkou společnou večeři. Po téměř povinném televizním bloku už jen Katka čekala, až se ozve.
„Nepůjdeš si pak lehnout?" zeptal se po reklamě na psí granule.
„Nepůjdu," řekla mu s úsměvem do očí a hlavou jí problesklo, jestli by si nemohli časem pořídit psa.
„Odpočiň si, já se postarám o..."
„O Evelinku se postarám, neboj. To ty by sis měl konečně oddychnout, všechno děláš za mě a já si pak připadám blbě. Nechceš jít dnes do hospody?"
„No počkej, kdo ale pohlídá..."
„Žádné hlídání není potřeba. Je pátek a budeš tam mít kámoše, kteří tě už asi dva měsíce u piva neviděli. Udělej to pro mě."
„Ty mě prosíš, abych šel na pivo? Ženo moje, ty se mi snad zdáš!"
„Nehysterči a zvedej se, ať už tam jsi!" hrozila mu naoko. Karel se následně převlékl a rozloučil se. Bylo na něm znát, že je přeci jen trochu nesvůj z nevšedního příkazu své ženy a pokusil se to zamaskovat ležérním dotazem při odchodu.
„A co bude vlastně zítra k obědu?"
„Svíčková," dostal stručnou odpověď, při které se mu lehce rozzářila očka.

Vykročil do ulice, kde příšeří nenásilně krájelo nažloutlé světlo pouličního osvětlení, a vydal se k zastávce, která už z dálky svítila jasným bílým světlem reklamních ploch. Tok myšlenek mu přerušilo nečekané zhasnutí jedné z lamp. Karel se zastavil, podíval se vzhůru k lampě a než se mu stihl do očí dostat jemný sněhový poprašek, zahlédl načervenalou zářivku, která zřejmě vypověděla službu. Promnul si oči, nasadil si čepici do čela a došel na osaměle vyhlížející zastávku. Na pravém reklamním banneru bylo něco o nejvýhodnějším životním pojištění, Karlovi problesklo hlavou, pro koho ze smlouvu uzavíracích stran je asi nejvýhodnější, a na levém banneru byla reklama na tu nejčistší vodku, kterou si dokázala nedotčená duše prostoduchého alkoholika představit - čtyřikrát destilovaná přes unikátní patentovaný filtr s diamantovým prachem. Za to si určitě nechají řádně zaplatit, myslel si Karel. Nic zajímavějšího na prohlížení na zastávce bohužel nebylo, všiml si pouze několika oplzlých vzkazů s telefonními čísly zapsanými, zřejmě ve spěchu, lihovým fixem. Zkrátka klasická zastávka, včetně přimrzlých žvýkaček, které v neorganizovaném sledu zdobily plochu lavičky a přímo vybízely k tomu, aby si tam nikdo nesedal. Karel lehce pohupoval koleny, byla mu už lehce zima. Blížil se autobus, ale nepyšnil se číslem, na které čekal, natož pak cílovou stanicí. Dvě minuty nato už přijížděl prázdný autobus hromadné dopravy, kterému se tkvělo číslo 24 na tabulce nad předním sklem. Karel se tiše a odměřeně sám pro sebe zaradoval, nastoupil předními dveřmi, pozdravil řidiče, od kterého se odpovědi nedočkal, přiložil kartu ke čtecímu zařízení a sedl si na vyvýšené místo u okna vlevo. Před očima mu ubíhala městská zástavba, v myšlenkách mu pobíhal nespočet věcí, nápadů, vzpomínek a otázek. A mezitím ubíhali minuty jeho mladého, nyní už manželského, života. Po pěti zastávkách vystoupil a vydal se po jemu známém směru.