Noční přízrak

{23}

Asi jsem se rozhodla. Nemůžu si nechat šanci, jako je Lukas, protéct mezi prsty. Od našeho setkání utekl týden a ve mně se každým dnem zvyšovalo nutkání ho znovu vidět.

Můj plán byl dostat se znovu do toho baru, což bylo značně nedokonalé, netušila jsem, jestli tam bude. Jenže jinou možnost jsem neměla. Ale jak se tam dostanu? Odsud jezdí dva autobusy do vedlejšího města, z nichž jen jeden zastavuje cestou.

Šla jsem se podívat na autobusovou zastávku, jelikož na internetu z nějakých důvodů jízdní řád nelze najít. Na starém zrezivělém stojanu visela tabule, na které psali, že autobus v noci jezdí pouze ve 2:38. Bylo to celkem pozdě na to, že chci zastihnout člověka v baru.

Zastávka nejblíž k baru byla vzdálená asi půl kilometru. Přepadala mě myšlenka, že je to k ničemu a už ho nikdy neuvidím. Ale nezbývalo mi nic, než to zkusit.

Moje nervozita neznala mezí, což způsobovalo neustálé kontrolování hodin. Bylo deset minut po druhé a rodiče stále svítili. Přece nezmeškám šanci jen kvůli nim. Jak se dostanu ven? Z okna nemám jak vylézt... živá.

Na sobě jsem měla tmavé oblečení a doufala, že se proplížím ven bez jejich povšimnutí. Dívala jsem se na ně ze schodů a když byla správná chvíle, neslyšně jsem prolítla ke dveřím.

Běžela jsem na zastávku, jako by mi šlo o život. Bylo 2:38 sakra, sakra, sakra! Viděla jsem autobus pomalu zavírat dveře, ale na poslední chvíli jsem tam vletěla.

Zhruba za půl hodiny jsem byla na místě. Srdce jsem měla až v krku. Prošla jsem tmavou cestou až k baru, jak jsem si to našla na internetu. Viděla jsem neonový nápis zářit už z dálky.

Napočítala jsem do tří a odhodlaně vešla dovnitř.

Je tady.