mrs. Ilvermorny

2. Kapitola - tajemství v tajemství, ve kterém je další tajemství

Dny ubíhaly a vše se začalo vracet do normálu. Brumbál opět nastoupil do funkce ředitele školy, Umbridgovou odvolali a všechny vyhlášky, které zavedla, se s okamžitou platností zrušily.Jediné, co se nezměnilo, bylo, že dvojčata odletěla za svým obchodem a zanechali školy. Doufala jsem, že se aspoň vrátí, ale nestalo se tak.Týden byl pryč. Nestále jsem se ptala Harryho, co to mělo znamenat s tím plánem, ale opakoval mi, že jsem se pouze přeslechla, že žádný plán nemá. Štvalo mě to. Byl můj nejlepší kamarád a nedokáže mi to říct? Slyšela jsem to, co jsem slyšela, a ne jenom jednou. Dvakrát. Co se toho týče, to byla další věc, co mi neustále vrtala hlavou a vůbec jsem nerozuměla tomu, proč se se mnou vrátil čas. Ovšem to momentálně nebyla moje priorita číslo jedna.Šla jsem chladnou chodbou a mířila si to do Brumbálovy pracovny. Chtěl se mnou mluvit a já se jenom modlila, aby mi konečně vysvětlil, o co tady všude vlastně jde. Nepotkala jsem moc lidí, studenti si ještě stále nezvykli, že nemusí být na svých kolejích a nebylo to úplně vžité. Zašeptala jsem heslo a po točitých schodech se nechala vyvézt do jeho pracovny. Třikrát jsem zaklepala a dveře se se skřípěním otevřely dokořán.„Dobrý den, slečno, posaďte se," nabídl mi a sám zůstal sedět na obrovské židli za stolem. Vedle něj hrdě seděl Fénix, který všem ukazoval svá rudě zbarvená brka. Mlčky jsem ho poslechla a čekala, až začne. „Jistě víte, proč jsem vás sem pozval," začal a čekal na odezvu. Lehce jsem zavrtěla hlavou a poslouchala. „Jistě víte, že Lord Voldemort dal jasně najevo, že nepřežije letní prázdniny u své rodiny, ale jelikož nejste plnoletá, nemám jinou možnost než vás tam poslat. Teda až na jednu, ovšem tu nemůžeme provézt bez vašeho souhlasu,"„Myslím, že všechno bude lepší, než abych umřela," podotkla jsem.„Tím si naopak nejsem moc jist," oponoval, což mě vyděsilo... koneckonců, co může být horší než smrt? „Víte, za celou tu dobu, co jste zde v Bradavicích, jsem nemohl nepostřehnout vašeho nadání a také umění cestovat časem, což je velká vzácnost,"„Cestovat časem?" zarazila jsem se. „Jak to myslíte? Cestovat časem je přeci pouze teorie," namítla jsem.„Neříkejte mi, že tak inteligentní dáma, si nedokázala dát dvě a dvě dohromady, nejsem přeci jediný, co si všiml vašich výpadků," odpověděl a dobrácky na mě mrknul.„Počkat," zarazila jsem ho. „Cestování v čase. To myslíte naprosto beze srandy?" ujišťovala jsem se.„Jistě," souhlasil. „Po pravdě první, kdo si toho všiml, byl váš kamarád Harry,"„Ten váš plán," pochopila jsem najednou.„Jsem si jist, že Voldemort si je též vědom vašich schopností, jelikož dokáže vidět a slyšet Harryho myšlenky. Proto musíme jednat rychle a bez toho, aby to věděl. Stejně jako vaši přátelé. Rád bych vás obeznámil s tím, co bych já udělal a vy se musíte rychle rozhodnout, jestli souhlasíte nebo ne," navrhl Brumbál, přitakala jsem a on spustil. „Dokážete cestovat časem a jsem si jist, že kdyby bylo potřeba, tak tam dokážete i zůstat. Bylo by ideální se vydat do roku 1977, protože to bylo těsně před tím, než Lord Voldemort schoval svůj první viteál na mě neznámé místo, ale do té doby ho měl ve svém domě, kde bydlel jako mladý chlapec. Byla byste v bezpečí a mohla byste dopomoci ho dopadnout,"„Kdybych se poté vrátila zpět?" zeptala jsem se opatrně.„To je ten háček," přiznal Brumbál. „Nevrátila,"„Takže bych se vrátila do roku 1977, abych utíkala před Voldemortem? Chci bojovat," namítla jsem. „Chci se mu postavit,"„Taky, že jste jediná, která může najít viteál. Nevím, zda je vám to známo, ale Voldemortova duše je rozdělena na šest částí, pokud je nám známo. Jeden z nich byl i jeho deník, který pan Potter zničil. Tím ho zabíjí, ale nikdy neumře, jestliže nějaký viteál zůstane neporušený,"„Takže jenom já vám můžu napomoci, abyste ho mohl zabít?"„Zkráceně řečeno, ano, ovšem nebude to tak snadné. Budete se muset potýkat s mladším Voldemortem, který se poprvé sápe po moci,"„Poprvé? Takže do doby, kdy žili Harryho rodiče?" zajímala jsem se.„Mimo to, ano,"„Tak to bych je pak mohla varovat, ať nevěří červíčkovi a-"„Nemůžete změnit to, co se už stalo," přerušil mě rázně.„To ale znamená, že se budu koukat, jak umírají,"„Bohužel," připustil.S Brumbálem jsme si ještě dlouho povídali. Neustále mi opakoval rizika, a co vše se může stát. Já se ho neustále ptala na podrobnosti a než jsem se nadála, bylo už po večerce. To ovšem pro mě už nic neznamenalo. Souhlasila jsem se všema jeho podmínkami, pokud on bude chránit Harryho do posledního dechu. Pan ředitel mi podal tři dopisy. Jeden byl pro mého adoptivního otce. Další pro jeho mladší já a ten poslední byly pokyny pro mě. Pomocí hůlky jsem se převlékla do obyčejného svetru a džínů, přivolala si batoh, který mi Brumbál nechal zabalit – a podle všeho jsem tam měla své věci, do kterého jsem vložila dopisy, abych je tu nenechala a rozhodla se napsat ten svůj, který pan profesor předá mým přátelům.Drahá Hermiono, Harry a Rone,Láme mi srdce, že se s vámi musím loučit takto netaktně a nemohu vás naposledy obejmout, ale následně bych vám řekla, kam se chystám a to nemohu, protože dokud to nevíte, jste v bezpečí. Všichni víte o tom, že Voldemort jde momentálně po mně. Nejdu se schovávat, jenom na chvíli se sklidit ze scény a vymyslet nový způsob, jak ho zničit.Nemůžu zůstat, protože podle zákona bych musela za svou rodinou, která by mě ihned předala. Takže se prosím nezlobte, že to musíme řešit takto.Neumím ani slovy vyjádřit, co všechno pro mě znamenáte a jak moc si cením všeho, co jsme spolu zažili. Doufám, že se někdy přeci jen shledáme v lepších časech, kde nebudeme muset řešit otázku, jak dlouho ještě přežijeme.Dále bych vás hrozně moc chtěla požádat, zda byste vzkázali dvojčatům, že je mám nade vše ráda. Vážně mě mrzí, že odešli ze školy, takže jsem je nemohla spatřit své poslední dny tady.Přeju vám hodně štěstí a doufám, že všichni přežijete a budete spolu držet. V tom dobrém i v tom zlém.Vaše, Charlie.PS: nesnažte se mě najít, nemá to cenu.Srolovala jsem papír a předala ho Brumbálovi. Ten pouze přikývl a položil ho na svůj stůl. Poté obloukem ke mně přišel a podal mi nevábně vypadající tekutinu. Neochotně jsem ji spolkla. Nic nechutnějšího jsem v životě nejedla. Páchlo to jako močál a mám pocit, že to tak i chutnalo. Celá jsem se otřásla a následovala Brumbála. Hodila jsem si ještě batoh na záda, což byl můj asi jediný majetek. Poté mi podal další pergamen, kde bylo zaklínadlo. Nečekala jsem, aby mi ještě něco řekl, chtěla jsem to vše mít už za sebou. A tak jsem přečetla ty tři slova a čekala. Nic se nedělo, zmateně jsem se koukla na Brumbála, který začal mumlat, že se asi spletl. A pak mě to chytlo. Hlava mi začala třeštit stonásobně více než minule na Ministerstvu kouzel. Snesla jsem se na kolena a onen pergamen upustila. Chytla jsem si ji a snažila se utišit bolest, ale nešlo to. Začala jsem křičet. Šíleně křičet, až mi tekly slzy bolesti. Jenom jsem se modlila, aby to už přestalo. Bylo mi jedno, jestli bych umřela, tahle bolest byla neskutečná.Ubrečeně jsem zvedla pohled a spatřila jsem Brumbálovu pracovnu a též Brumbála, který ke mně přibíhal, ale poté jsem už propadla do temnoty, kde jsem necítila vůbec nic. Pouze chlad a strach.