Tíha Viny

Vina

Sledují mě. Cítím ten pohled, propalující se mi do hrudi a každou vteřinou se tahle noční můra zhoršuje. Strach, který mi ještě před chvílí spaloval každičký nerv v těle, se najednou vytratil a zanechal za sebou pouze ledový znepokojující klid. V uších mi ještě doznívá zrychlený tep mého srdce a konečky prstů brní posledními náznaky třesu.

Sledují mě. Nehýbu se ani se nesnažím utéct. I kdybych to udělala, i kdybych se o to pokusila, ony by si mě našly. Není žádná možnost, jak bych tomu mohla zabránit. Nemám důvod bojovat. Zabila ho. Zabila ho a teď zabije i mě. Proč, to sama netuším. Potřebovala jeho a ne mě.  Sledují mě.

Ta odporná stvůra, jež to všechno zapříčinila! Omšelá pobledlá tvář se ztuhlým úsměvem. Rty suché rozpraskané a nehybné. Sedí tam, jen kousek ode mě - sedí a vše pozoruje.

Vlasy roztřepené neupravené špinavé, postava vyhublá shrbená a oči. Ty oči... - Sledují mě.

Kruhy pod nimi jsou tmavé jako čerstvé podlitiny, zakalený zrak, jež vyhlíží z propadlých očních důlků. Oči vraha - oči zrádce - oči nestvůry. Oči tak lhostejné k jakémukoliv citu.

Kolik času už uplynulo? Kolik hodin? Kolik dní?

Budeš v pořádku, říkali. Teď už jsi v bezpečí, říkali. Udělala jsi správnou věc, říkali. Jen jsi se chránila, říkali. Soudí mé činy a přesto nic netuší - Sledují mě.

Slyším jeho hlas. Mluví ke mě - stejně tiše a pomalu jako to dělával kdysi. Říká, že je to moje vina.

Sedím tiše, úsměv na rtech, oči krvavé únavou. Veškerý strach je pryč. Je čas.

Pohnu se. Pomalu vstávám ze svého lůžka a ona mé pohyby napodobuje. Stojíme naproti sobě a vzájemně se propalujeme pohledy. Stejná výška, stejné oči, stejný ledový úsměv. Pomalu přicházíme blíž, sotva na délku paže od sebe - Sledují mě.

Stejné chyby, stejná vina, stejný osud. Nakláním hlavu a natahuji dlaň. Nemůžu uvěřit, že se tak změnila. Kolik dní už to je?

Únosce? Vrah? Zločinec? Možná v jejich očích se tak jeví. V očích zaslepených lidí, kteří ničemu nerozumí, netuší. Nebyla jsem jeho vězeň. Mýlí se. Nikdo to nemůže pochopit. Chránil mě. Vím, že mě chránil. Miloval mě. Nechtěl mi ublížit. Nebyla to sebeobrana, neměla jsem se bránit, ale bránila. Ublížila jsem mu a on je teď pryč.

Skleněná deska mě zastuděla na konečcích prstů. Fascinovaně jsem se usmála na dívku v odraze. Změnila se téměř k nepoznání. Matně poznávám ty rysy ve tvářích. Však oči - Sledují mě. Vší silou zatlačím a deska povolí. Okno se vyklopí ven. Studený vítr se nahrnul dovnitř a obtočil se mi kolem těla jako laskavá náruč pobízející mě kupředu.

Slyším ho. Viní mě. Já sebe taky, drahý.

 Volá mě a já šeptám jeho jméno, stejně sladce jako třesouce.

 Chce mě mít u sebe. Potřebuje mě. Volá mě.

 Na to místo však vede jenom jedna cesta.

Bude v pořádku, říkali. Není nemocná, říkali.