Doběhla jsem ke klukům a za sebou táhla těžký kufr. Sebastian očividně poznal, že ho skoro neutáhnu. „Nechceš pomoct?” zeptal se a daroval mi jeho sladký úsměv. „Ne, díky. Zvládnu to sama.”
Jen pokrčil rameny a zamířil za ostatníma. Došli jsme k obrovské budově s velkým nápisem nad vchodem: HOTEL. Doběhla jsem ostatní kluky a zamířili jsme směrem k výtahu. „Počkejte tady, řekl Daniel.” „Jenom skočím na recepci.” „Tak fajn,” hlesla jsem protože jsem byla k smrti unavená a těšila jsem se co nejdříve do postele. Daniel odešel a já nedočkavostí podupávala. Sebastian poznal, že jsem netrpělivá a hlavně unavená a tak mi nabídl kávu. „Díky, ráda si vezmu,” usmála jsem se a došla s ním až k automatu. Když jsem uchopila ještě horký kelímek a napila jsem se, bylo mi mnohem líp. Počkali jsme, až se udělá káva i Sebastianovi a společně s kávou v ruce došli směrem před výtah. Nikdo tam ale nebyl. „Kluci šli určitě na pokoj,” řekl a zmáčkl tlačítko na výtahu. V tom mu zacinkal telefon. „Kluci už na nás čekají na pokoji 37. Tak šup,” dodal když se otevřeli dveře od výtahu.
