Zmrazený pohledem

Kapitola 1

Byla zima. Vítr mi hučel v uších a já seděl na větvi opadaného stromu uprostřed zakázané části lesa. Břicho mě bolelo hladem, ale věděl jsem, že musím bojovat, abych přežil, i kdyby to mělo být proti zákonům. V křoví na druhé straně louky se něco pohlo. Natáhl jsem luk a zamířil, i když moje zmrzlé prsty protestovaly. Vyčkával jsem. Z křoví vyběhla srna, která hledala poslední potravu. Už jsem chtěl vystřelit, když jsem pod sebou zaslechl něčí kroky. Shlédl jsem dolů a div jsem překvapením nespadl. Byla tam dívka v bílých šatech, která se pomalu přibližovala k srnce ohlodávající kůru stromu. Její nádherné hnědé vlasy jí vlály v ledovém zimním větru. Sledoval jsem ji se stále nataženým lukem. Srna si jí nevšimla, když k ní dívka přišla a pohladila ji po srsti. Moje zvědavost přemohla rozum. Srnka se dívce zahleděla do očí. Byl jsem už celý zmrzlý a protáhl jsem se. Byla to chyba. Větev pode mnou nakřápla. Dívka se náhle ke mně otočila. Byl jsem jako přikovaný k zemi, když mi to došlo. Její nadpřirozeně modré oči byly jiné a zářily v nich odlesky ledu. Byly chladné jako noc. Jednou jsem zaslechl pověsti o bytostech, které mohly zhypnotizovat svýma očima. S touto schopností lovily na co narazily včetně lidí. Náhle větev praskla a já spadl na zem. Když jsem se natáhl pro svůj luk a otočil se zpět k ní, už tam nebyla. Jediné co tam zbylo byla hlava. Srnčí hlava s bílýma očima plné smrti. Pomalu jsem začal ustupovat a zíral do očí mrtvé srnky. Zakopl jsem, uhodil se do hlavy o kámen a omdlel.

Neskutečně mě bolela hlava, když jsem se probudil v cele. Pěkně zapáchající cele. Začínal jsem si na vše vzpomínat, když promluvil známý hrubý hlas. ,,Ty se snad nikdy nepoučíš Dariene." Darien, mé jméno jsem nikdy neměl noc rád. Odfoukl jsem si své černé vlasy z obličeje, abych mohl svému starému "příteli" věnovat vřelý úsměv. ,,Já tě také rád vidím Loriane, musím říct, že si mi velmi chyběl." Jeho tvář s oříškovýma očima byla kamenná. ,,Můžeš mi vysvětlit proč sis dával dvacet uprostřed zakázané části lesa?." Pozvedl jsem jedno obočí. ,,To je nadlouho můj strážce, ale mohu tě ujistit, že mé záměry nebyly ve sporu se zákonem," lehce jsem se na něj pousmál. Lorian si jen povzdechl. ,,Jednou tu zůstaneš a shniješ, až tě ten tvůj arogantní smích přejde." Mrkl jsem na něj se slovy. ,,A s kým by si pak trávil čas? Věř mi, chyběl bych ti." Lorian mi přes mříže hodil mé oblečení,dýky a můj luk. ,,A ty mi zas věř, že bych tě nejraději nechal popravit, nebýt tvé sestry." Vzal klíče z protější stěny a odemkl celu. ,,Máš štěstí, že mě přemluvila, abych tě pustil." Přesto, že mě stále bolela hlava, usmál jsem se na něj, vzal si své věci a vydal se ven.

Mráz mi přelétl po zádech. Zamířil jsem ke zapadlejší části Lornoru, hlavního města Elneru. Nesnášel jsem to tu. Nesnášel jsem i lidi, kteří zde žijí. Už zapadalo slunce, když jsem došel ke staré stodole. V ní se nachází různé zásoby a nářadí, ale já však zamířil po schodech nahoru do menšího bytu. Byla to jedna místnost s malým kuchyňským koutem, knihovnou, krbem, pohovkou a mou ne příliš velkou postelí. Má hlava stále třeštila a připadalo mi to, že ta bolest jen sílí. Odložil jsem si svou zbroj a vzal si jablko, které mi před východem z vězení spolu s chlebem předal Lorian. Samozřejmě jsou od mé sestry. Mou myslí však stále vířily otázky. ,,Kdo byla ta dívka v bílých šatech?" S jablkem v puse jsem začal prohledávat svou knihovnu. Už jsem to chtěl vzdát, když jsem konečně našel svůj bestiář. Byla to menší knížka obsahující všechny magické stvoření Elneru. Sedl jsem si na pohovku a listoval knihou. Mnul jsem si spánky a stále myslel na tu zvláštní dívku v lese. Ta bolest hlavy se nedala vydržet. Jablko i knihu jsem upustil a snažil jsem se dojít ke kuchyňskému koutu pro nějaké bylinky. Jenže jsem v půlce pokoje zakopl o vyčnívající prkno v podlaze. Spadl jsem přímo před zrcadlo. Znehybněl jsem. Ty oči, které mi vracely pohled nebyli mé. Byly bílé a mrazivé jako sníh. Poté jsem viděl pouze tmu. Všechny myšlenky jakoby se vytratily. Pohltila mě temnota.