The last Goodbye

Proč?

"Slyšíš to?"
"Co bych měl slyšet?" Ptal se hnědovlasý kluk svého dvou letého partnera.
"Ty hlasy, volají mě."
"Jaké hlasy? Já nic neslyším. Co říkají?" Zeptal se klučina zvědavě, ale i trošku ustaraně.
"Stále dokola mi opakují, abych šel za nimi."
Klučina se na něj se zmateným výrazem podíval. "A kam by jsi s nimi měl jít? Ede, já.." Chlapec to nestihl doříct, když se v ten okamžik jeho partner prudce zvedl.
"Volají mě, potřebují mojí pomoct!"
Na to se Ed rozeběhl směrem ke skále.
Hnědovlasý chlapec s ustrašeným výrazem vstal a rozeběhl se za ním, aby ho mohl dohnat.
"Ede! Ede! Co se děje? Jak jako myslíš, že potřebují pomoct?! Co jsou to za hlasy?! Ede, bojím se o tebe, prosím, stůj! Počkej!"
Najednou se chlapec zarazil uvědomujíc si, kam má jeho partner namířeno.
"EDE!! Ne! Tam se nesmí chodit! Tam není žádná cesta! Ede, prosím stůj! Míříš k propasti! Ede!"
Chlapec stále volal a naléhal na Eda aby zastavil. Ed však nic neslyšel, ve svém běhu dál pokračoval až ke skále. Chlapec si ani neuvědomil, kdy začal brečet. S pláčem se snažil dohnat Eda, který z ničeho nic zrychlil.
"Jsou blízko! Slyším je!"
Ed zrychlil ve svém běhu netušící co ho na samém konci čeká.
"Ede! Prosím zastav! Ede, prosím..!"
Chlapec celý uslzený nedokázal pomalu popadnout dech za neustálého běhu a breku.
Avšak Ed se najednou zastavil. Chlapec si toho hned všiml a tak zrychlil na kroku aby ho byl schopný se svým zbývajícím dechem dohnat. Avšak to netušil co se v následujících vteřinách stane.
Chlapec si moc dobře uvědomoval, že na konci skály není nic jiného než propast do kterého už skákalo nespočet lidí, kteří se rozhodli svá trápení ukončit právě tímto způsobem na tomhle odlehlém místě.
Chlapec stále popadající dech se pomalým krokem vydal za Edem.
"Ede? Jsi v pořádku?" Ptal se chlapec stále Eda, zatím co se k němu pomalu blížil.
"Ede? Proč si..."
Chlapec nestihl svá slova doříct, když si všiml jak se Ed pomalu sklání nad propastí.
Celý vystrašený začal chlapec křičet, na což se za Edem okamžitě rozeběhl.
Ed se nakláněj čím dál více, až se nahl tak moc, že přepadl.
Chlapec viděl jak jeho milovaný přítel padá směrem vstříc chřtánu propasti.
'Ne, ne, ne, ne, nesmí spadnout, nesmí mě opustit, já.. Já nechci být zase sám!'
Chlapec si v duchu stále opakoval to samé.
Bylo to jen pár sekund, ale chlapcovi to přišlo jako hodiny, než se k Edovi dostal a stihl jej zachytit za ruku, než by byl nadosmrti pohlcen hluboké propasti.
Celý ubrečený ležel břichem na kraji propasti držící Eda za ruku, který se bezvládně houpal nad propastí.
Chlapec celý uslzený, strachy bez sebe začal na Eda křičet.
"Proč si to udělal ty hlupáku?!! Proč?! Copak ti jsou hlasy důležitější než já?!"
Jeho slzy mu stékaly po tvářích a dopadali přímo do Edovi tváře, který upřeně koukal na svého přítele.
Co však měl Ed v plánu udělat, zničí chlapce na dobro, čehož si Ed nebyl vědom.
Ed, který stále hleděl na svého uslzeného přítele, měl chuť mu ty kapky slz, které roní pro něj zlíbat, ale on však věděl, že to víc krát už nebude moct udělat.
Najednou Ed udělal něco, co chlapec nedokázal pochopit. Ed se usmíval.
Nebyl to žádný škodolibý úsměv. Byl to úsměv plný něhy, lítosti a zračil se tam i pocit, který chlapec moc dobře věděl, že mu nebude nikdy odpuštěn.
Avšak než chlapec stačil něco říci, Ed ho zarazil vlastními slovy.
"Promiň mi to."
Chlapec na něho němě zíral. Nechápal proč se mu omlouvá. Nerozuměl celé téhle prapodivné situaci. Než se chlapec stačil vzpamatovat Ed začal opět mluvit.
"Promiň mi to." Natož se Edovi spustili slzy.
"Ty hlasy už jsou moc silné a já víc nemohu."
Chlapec na něj šokovaně hleděl, nacož se na něj s trochou naštvaností, avšak stále vystrašený celou touhle probíhající situací, obořil.
"Proč si mi to neřekl?! Proč?! Já, já ti pomohu! Vyženu ti ty myšlenky! Já.." Chlapec se opět rozbrečel "Já tě miluju Ede.. Já.. Neopouštěj mě prosím.. Bez tebe.. Bez tebe to tu nezvládnu.."
Chlapec začal nepřetržitě brečet. Už se nedokázal zmoct na více slov, slzy a brek mu v tom zabraňovali.
Ed se na něj stále s úsměvem, ale očima plný slz díval.
Měl strašnou chuť mu setřít slzy a povědět mu jako vždycky když byl smutný, že vše bude v pořádku, že je tu s ním, že ho neopustí.
Ale Ed moc dobře věděl, že tohle mu říct nemůže, že už nikdy mu nebude moct tato slova útěchy a mnoho dalších slov, povědět. 
Tak se na něj z posledních sil, která mu zbývala zahleděl.
"Tohle se nedá jen tak vyřešit."
Ed se nakonec zmohl, zvedl svou ruku, která mu po celou dobu jen tak vlála podél těla a setřel s ní chlapcovi slzy.
"Strašně moc tě miluji, ale beze mě ti bude líp."
Chlapec celý šokovaný Edovými slovy se nezmohl na nic. Celý paralyzovaný koukal a svíral Edovi křečovitě ruku. Na pár kratičkých chvil takto setrvali, protože Ed věděl, že hnědovlasí chlapec už nemá moc sil ho držet. Stáhl ruku opět ke svému tělu. 
Ed se na chlapce naposled podíval, usmál se a řekl slova, která by nikdo nikdy slyšet nechtěl.
Slova, která se chlapcovi zaryjí hluboko do mysli a už se nikdy nevytratí.
"Sbohem Luku, navždy tě budu milovat."
S těmito slovy, spolu s úsměvem na tváři se chlapcovi ruky pustil.

----------------------------------------------

Hola hey! :D 

Tak Misaki je opět zde s dalším tragickým a jednorázovým příběhem, který jí napadl ve škole, když měli supla a dopisovala ho ve vlaku. xD

Jak originální místo na psaní. 

Já doufám, že se to dalo aspoň trochu číst a vám se líbilo. ^^

Tak se zase uvidíme u jiné povídky, která bůh ví kdy vyjde. ^^"

Známe Misaki že? xdd