Dlouhá cesta ke štěstí

Kapitola 1.

"Liz pospěš si!! Nick musí být za deset minut na pódiu a nemá na sobě jedinou vrstvu make-upu!!" Křičí mi do telefonu moje šéfka. "Už jsem na cestě Alex..." "A taky bych ti radila si vymyslet hodně dobrou výmluvu pro tvoje zdržení, mladá dámo!" Než jsem ale stačila něco říct, položila mi to.
To mi ten den teda hezky začíná, pomyslela jsem si. Utíkala jsem dlouhou chodbou a v náručí mi poskakovali moje pracovní věci, které se jen tak tak nerozlétnou kolem mě a neskončí polámané na zemi.
Vpadla jsem do maskérské místnosti, kde na mě čeká moje šéfová a Nick, který se tváří docela pobaveně, zato Alex se tváří, jako by snědla citron.
"Moc se omlouvám, ale můj budík dneska stávkoval a já kvůli tomu zaspala" vychrlila jsem ze sebe zadýcháně a snažila se popadnout dech. Chvíli si mě měřila pohledem a pak ke mě zvedla prst "Ty máš jediný štěstí, že jsi tak moc dobrá v tom, co děláš, protože kdybys nebyla, okamžitě bych tě odsud vykopla bez sebemenšího zaváhání...Liz, ty si nemůžeš dovolit tuhle práci zanedbávat, protože je na tebe závislých hodně lidí, rozumíš?" Já jen se sklopenou hlavou přikývla. "...takže budu ten tvůj dnešní výpadek ignorovat a pro dobro všech budu doufat, že už se to nebude opakovat!"
"To slibuju, tahle práce je pro mě vším...děkuju." Alex přikývla a odešla. Já jsem si s úlevou oddechla a otočila se na Nicka.
"Já jsem slyšel, že tě stejně chce odsud vyšoupnout."
"Cože? Kdy jsi to slyšel? A od koho a proč?" Vytřeštila jsem na něj oči a doufala, že si ze mě jenom utahuje.
"Slyšel jsem, jak s někým telefonuje a říkala, že jsem tady tvůj poslední, koho nalíčíš a že tě obratem pošle na letadlo." Nechápala jsem nic z toho, co mi teď řekl. Proč by mě chtěla poslat někam jinam, když se mi tady nabídky jenom hrnou?
S hrůzou jsem se podívala na hodiny a zjistila, že vůbec nestíhám. Nicka jsem nalíčila, jak nejlíp jsem za ten krátký čas dovedla a musela myslet na to, co mi řekl.
         Mezi pauzami, co Nick měl, jsem ho pokaždé upravila, a když bylo po poslední pauze, tak jsem se rozhodla, že zajdu za Alex a promluvím si s ní o tom, co mi Nick pověděl.

"Dále!" Ozvalo se. Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře.
"Liz, co tě sem přivádí?" Byla jsem tak nervózní, že jsem ani pomalu nemohla mluvit.
"Posaď se...šlo s Nickem všechno tak, jak mělo?" Zeptala se s úsměvem a pokynula mi na židli.
"S Nickem je všechno v pořádku...jen jsem se tě chtěla na něco zeptat..."
Hlas se mi třásl a čekala jsem jenom to nejhorší.
"Vím, že jsem to dnes všechno podělala..ten můj pozdní příchod, ale Alex, já slibuju, že už se to nebude opakovat, hlavně mě neposílej pryč prosím...."
"Zadrž Liz!" Vpadla mi do řeči Alex.
"Odkud víš, že tě chci poslat někam pryč?"
"Nick mi o tom řekl, slyšel, jak jsi s někým telefonovala." Alex si povzdechla. "Ten kluk by se měl věnovat především zpěvu a ne roznášení věcí, do kterých mu nic není." Řekla mi s úsměvem a při tom si pohrávala s propiskou....takže to znamená, že hledá vhodná slova k tomu, aby mi něco oznámila.
"Víš Lizi, já osobně si myslím, že by ses měla porozhlédnout někde jinde...někde, kde ti budou líp platit a kde budeš více ceněná, než jsi tady."
"A to má být kde?" V hloubi duše doufám, že si ze mě dělá jenom srandu a že mě trestá za to dnešní zpoždění, ale je to úplně jinak, myslí to vážně....
"Jižní Korea." Řekla s vážným výrazem a mě poklesla brada až někam do klína.
Histericky jsem se rozesmála a vstala ze židle, div jsem ji nepřevrhla.
"To doufám nemyslíš vážně, že ne?" Pobaveně jsem ji sledovala, jak mě s obavami pozoruje.
"Myslím to smrtelně vážně Liz....bude ti tam líp než tady, už jsem ti všechno zařídila...letenky, bydlení, vybavení které budeš potřebovat..."
V ten moment jsem se málem zhroutila. Není to tak dávno, kdy jsem se sem přestěhovala, zařídila si kupu nezbytných věcí, taky jsem si tady našla kamarády a hlavně moji nejlepší kamarádku Ninu, která vybírá slavným celebritám na koncerty nebo různé akce oblečení...občas se nám poštěstí a sejdeme se na stejné události a pracujeme spolu, ale takhle přijde všechno vniveč a ztratím všechno, co jsem si stihla za tu chvíli tady vybudovat, a že toho nebylo zrovna málo.
Do očí se mi nahrnuly slzy a sesunula jsem se zpět na židli.
"Alex prosím tě...moc prosím, neposílej mě pryč, tady mám všechno, co chci...a přitom Korea je strašně daleko, byla bych tam sama a ztracená, vždyť je mi teprve 23, jsem ještě děcko..."
Šéfová se za stolem rozesmála a vytáhla z krabičky jednorázové utěrky a podala mi je. Utřela jsem si uslzené oči, vysmrkala se a hodila je do koše.
"Máš pravdu, jsi ještě dítě, ale skoro žádný v tvém věku neumí, to co ty. Potřebuješ si rozšiřovat obzory a poznávat nové věci....a také tam nepojedeš sama." Řekla s úsměvem na tváři.
"S kým bych tam měla jet?" Řekla jsem nešťastně.
"S Ninou, je stejně tak dobrá a myslím, že když byste spolu začali spolupracovat, tak by to bylo určitě skvělé."
Výrazně se mi ulevilo a panika se začala pomalu vytrácet.

Na ubytovnu, kde s Ninou bydlím, jsem přišla pozdě večer. Odhodila jsem věci vedle postele a s vyčerpáním se na ni zhroutila. Jak ten den hrozně začal, tak i hrozně skončil. Neměla jsem ani sílu si zajít do sprchy. Poslední věc, kterou si pamatuju je, jak se přiřítila Nina s úsměvem na tváři a začala něco vykřikovat.