Bojiště uvědomění

Poprchávalo, byl ponurý den snad někdy na podzim. Obloha hrála šedou barvou a všude vládlo ticho. Mladý voják šel po poli. Celý rozklepaný, vyděšený ze smrti. Jeho strach by se dal použít jako kotva pro lodě. Zbraň nechal v zákopu. Šel proti svému osudu. Ale nikde nikdo. Jeho osud byl oddálen. Šel po poli stále rovně a koukal jen před sebe. Jeho stresem vylisované kruhy pod očima by znepokojily i tu nejvlídnější a nejoptimičtější duši. Pokračoval pomalým krokem, jakoby nikam nespěchal. Klopýtl. Podíval se dolů, aby zjistil, na co vlastně šlápl. Otevřel oči a zhluboka se nadechl. Jeho vyděšení bylo cítit na kilometry daleko. Byla to ruka mrtvého vojáka. "Panebože. Co se to tady sakra stalo?!" říkal si pro sebe. Stál na bitevním poli. Před očima se mu začali míjet postavy, řvoucí jeden na druhého. Všichni utíkali aby vyřídili nepřátelskou stranu. Zabíjení, hromadné zabíjení. Pach krve začal sílit. Ticho ustávalo a bzučení nově přilétajících much nabíralo na hlasitosti. Voják stál a slzy mu stékaly po tvářích. "CO JSEM TO UDĚLAL?!" Klekl si a hlavu zabořil do tváří. "Tohle měla být bitva za svobodu a ne bitva, aby všichni umřeli." Voják vytáhl zbraň a namířil ji na hlavu. Výstřel zazněl. Jeho mysl byla tak zničená, že normální život pro něj nebyl vhodný a na další válku nebyl stavěný. O dva dny později, po pohledu na toto strašlivé pole, se obě strany usmířili.