"Harry, j-je konec." Tyhle jediné slova mě dostaly na kolena. Byli jsme spolu 5 let. Těch vzpomínek co máme. Proč? Vždycky jsme si rozuměli. Uznávám nějaké hádky tam byly ale vždycky jsme je vyřešili společně a pak bylo všechno v pohodě. Nevím proč to udělal, že by mě už nemiloval? Nemám ani páru proč?
Složil jsem se na svoji postel. Ještě sem ho tam cítil. Přemítal jsem si před očima ty naše společné chvíle. To jak jsme blbly jako malý děti. To jak spal vedle mě, jak mě objímal, měl jsem pocit, že mám někoho kdo mě miluje. Že můžu být konečně šťastný.
Došla mi SMSka. Neměl jsem chuť ji číst ale přesto jsem to udělal. Byla od Louise.
'Miluješ mě?' První se se mnou rozejde a potom tohle? Co to má za význam? Ale neváhal jsem a odpsal.
'Jako nikdy nikoho. Ty jsi pro mě to jediné co mě dělá šťastným.' Dál už nebylo nic. Celou tvář jsem měl od slz. Položil jsem hlavu na polštář a po chvíli vyčerpáním usnul.
Vzbudil jsem se až kolem desáté hodiny. Kouknul jsem na mobil. Nějaké neznámé číslo mi volalo. Třeba to byl Loui. Tak jsem zavolal zpátky. Z mobilu se ozval hlas:
'Místní nemocnice, Sv.Mary. Co potřebujete?'
"A pardon, to musí být omyl."
'Prosím kdo jste?" Ptala se mě žena na druhém konci.
"Harry, Harry Styles."
'Voláte dobře, včera jsme se vám snažili dát vědět o vašem příteli.' Nechápal jsem, proč zrovna nemocnice?
"Co se stalo?" Panikařil jsem.
'Uklidněte se. Dám vám informace kde svého přítele najdete. Druhé poschodí, číslo pokoje je 261.'
"Počkejte, co s ním je?" Z druhého konce se nic neozývalo. Ta ženská to položila.
Zapsal jsem si na papírek číslo pokoje, oblékl jsem se a vydal se do nemocnice. Paní na recepci mě dovedla k jeho pokoji. Otevřel jsem dveře a nakouknul dovnitř. Ležel tam celý bílý, skoro i bez vlasů. Kolem něj různé přístroje. Přišel jsem k němu, sednul si na židličku co byla vedle jeho postele. Vzal jsem ho za ruku a první slza mi spadla na jeho obličej. Otevřel oči a podíval se na mě. Pokusil se usmát, jenomže v jeho stavu to nebylo moc možné.
Rozbrečel jsem se. Už jsem všechno to chápal. V ten moment mi došlo proč se se mnou rozešel. Nechtěl abych si pak dělal starosti. Chtěl abych zapomenul. Jenomže to bych nikdy neudělal.
"Loui." Zašeptal jsem. Stisknul mi ruku, tak nejvíc jak jenom mohl.
"Proč si mi to neřekl?"
"N-nechtěl jsem aby m-měl strach." Jeho hlas byl úplně jiný, nepoznával jsem ho.
"A co se vůbec stalo?"
"M-mám rakovinu a-a dnes mi mají odpojit pří-stroje." Rozbečel jsem se a obejmul ho. Nemůže mě opustit.
"Ne Loui, přece musí být i jiná možnost."
"N-není, nemá to ce-nu." Zachraptěl.
"Nenechám tě odejít samotného." Chvíli po vyslovení mojí věty došla doktorka se sestrou. Věděl jsem co jdou udělat. Měli s sebou stoleček a na něm různé jehle a skalpely.
"Miluju tě, Harry." Byla to jeho poslední věta. Políbil jsem ho a doktorka odpojila přístroje, které ho držely na živu. Propletl jsem s ním ruce vzal jsem si nožík, který byl na stolečku. Bylo mi jedno, že tam jsou i ty zdravotnice. Prostě sem si s nožíkem podřezal žíly.
"Prosím, nechte mě umřít." Poprosil jsem je.
"Miluju tě Loui." Otočil jsem se na něj a pomalinku upadal do bezvědomí, ze kterého sem se už nikdy neprobudil.
