Mistr

1.

Seth

Seděla na zemi, zkroucená jako had.
Nad celou místností vládlo znepokojující přítmí; ani tma, ani světlo. Třebaže bylo vidět, světla nebylo dost na to, aby snad mohla vidět, co zády k ní dělal – jedinou nápovědou jí byl zvuk brousku, na kterém si ostřil nůž. Bylo to jako tlumená melodie, která s přestávkami prořezávala ticho a umocňovala její pocit úzkosti a strachu.

Po tvářích se jí kutálely slzy jako hrachy. Nebyl ani schopný spočítat, kolikrát spustila se svým patetickým žadoněním – prosila o soucit a smilování, kterého on nebyl schopný. Nevěděla, že je uvnitř absolutně prázdný a nenaplněný, lačnící po něčem, co vyplní jeho vnitřní propast.
Měla se stát jeho novou múzou; doplnit mu nejen energii a naplnit jeho potřeby, ale především polahodit jeho kreativní duši, která toužila po novém objektu pro jeho morbidní umění.

Nebyl to jenom koloběh osudu a života; bylo to mnohem mnohem hlubší a komplikovanější. Nejen, že prováděl společnosti velkou službu – on napravoval lidi. Vyňal z nich jejich temnotu a nakrmil s ní svoje prázdnotou zející jádro, které z ní postupem času utvořilo umění balancující na hraně mezi životem a smrtí.
Jeho nová múza byla darem a smilováním. Nikdy by ji neoznačil za oběť, byla totiž něco podstatně většího a významnějšího. Byla jako tolik potřebný déšť, který smáčel pole i louky a dodával jim vláhu. I on potřeboval svoji vláhu... Třebaže měla poněkud pokřivenou podobu, stejně jako to, co se jí v něm dožadovalo.
Ten vnitřní hlad připomínal hejno hladových krys; třebaže bylo hejno plné poměrně nenáročných strávníků, jakmile nebylo co žrát, věci se otočily k ošklivému. Slabší pošli a jejich společníci si z nich uspořádali hody – to všechno pouze v zájmu přežití. Jeho vlastní mysl a duše byly sžírané zaživa úplně stejným způsobem, s jakou chutí se krysy ochotně pouští do čerstvých mrtvol, které jim s láskou a péčí předhazoval.
S každou další minutou, s každým dnem se to stupňovalo; téměř živě cítil, jak se mu krysy prokousávají trupem, pochutnávajíc si na živé tkáni a živořících orgánech. Kdyby mohly, nejspíš by mu vyžraly i morek z kostí, pokud by se k němu dostaly.

„Prosím, pusťte mě..." Zavzlykala tiše, zatímco si zády k ní brousil nůž.
Plakala po celou dobu, co byla vzhůru. Něco uvnitř ní stále vzdorovalo očividnému – nebyla schopná v hlavě zpracovat fakt, že její krása přilákala šíleného umělce bažícího ne po jejím těle, ale krvi, kostech.
S tím, jak nádherně se její opálená pleť leskla v občasných tlumených záblescích světla, očekával, že bude stejně krásná i uvnitř. Protože právě to ho zajímalo – ne její smyslné rty, dlouhé nohy a bujné poprsí.
Jeho skutečný zájem se týkal pouze a pouze jejího samotného nitra, ne vzhledu jako takového.
„Slibuju, že to nikomu nepovím. Ani jsem vám neviděla do tváře, nic nevím... Jenom mě prosím nechte jít..."

Rty se mu samovolně zvlnily do škodolibého úsměvu, než se k ní pomaličku otočil čelem a udělal několik pomalých kroků jejím směrem.
Okamžitě sebou trhnula, když se přiblížil. Ačkoliv byla dost naivní na to, aby se pokoušela apelovat na jeho lidskost, přeci jen cítila strach.
Zatímco ji upřeně pozoroval, jasně vnímal to, jak se otřásla chladem. Soudě dle rozšířených zornic a roztřesenosti už se musela blížit paralýza ze strachu.
Přesně to miloval – umocňovalo to jeho pocit moci, protože měl tu nebohou duši, která se před ním svíjela hrůzou, jen a jen ve svojí hrsti.
Kdyby chtěl, mohl by ji rozmáčknout jako švába. Usekat jí končetiny a jako pečlivý řezník jí obrat každý kousek masa z kostí. Mohl by, pokud by se mu zachtělo. Také by jí mohl vydloubat oči a rozmačkat je, aby jí je nakrmil. Zajímalo ho, zda by to poznala – jako slepá by neviděla, co jí...
Už jenom z té představy mu srdce nadšeně poskočilo.