„Představ si jeskyni," řekl můj nový podivný přítel a přerušil tak naše zadumané ticho. Seděli jsme na větvi osamělého stromu a hleděli na kilometr vzdálené městečko.
„Jakou jeskyni?" přistoupil jsme na další z jeho her.
„Představ si kulatou jeskyni," upřesnil, „ve které sedí v kruhu spoutaní lidé tak, že se nemohou vůbec pohnout a jediné, co vidí je stěna před nimi. Za jejich zády je v podlaze díra hluboká metr osmdesát a v jejím středu je dvoumetrový sloup na němž je rozdělán oheň. V té díře chodí lidé s vyřezanými obrysy zvířat přidělanými na špejli. Lidé drží zvířata nad hlavou a chodí pořád dokola kolem ohně, takže zajatci vidí jen zvířecí stíny, které na stěnu jeskyně vrhají loutky. A když si lidé ve středu jeskyně spolu povídají, jejich hlasy se odráží od stěn a zajatcům to proto zní, jako by mluvily stíny. To je vše, co znají, stínová zvířata s jejich stínovými hlasy.
Jednoho dne, snad z lítosti, zvědavosti, anebo možná pro zábavu, se někdo z lidí uprostřed jeskyně rozhodne, že vysvobodí jednoho zajatce a ukáže mu svět venku. Sundá mu pouta a vleče ho k východu z jeskyně. Zajatec je oslepen slunečním světlem, bolí ho oči a má strach, co tak strašného může být tam venku, že mu to působí takovou bolest. Vzpouzí se a vzpouzí, ale marně, jeho samozvaný osvoboditel ho vyvleče ven. Zajatec je zprvu slepý a vyděšený, ovšem když jeho oči přivyknou slunečnímu světlu, spatří úplně nový svět. Jeho vesmír se ve zlomku vteřiny rozroste z pouhých stínů a ozvěny hlasů na nepřeberné množství barev, rostlin, zvířat, zvuků a pocitů.
Může sedět na rozpáleném kameni na okraji jezera, máčet si nohy v jeho chladné vodě, poslouchat štěbetání ptáků a hledět na rudnoucí západ slunce. v noci může ležet ve vysoké trávě, která ho bude lechtat na obličeji a může pozorovat nekonečno hvězd. A najednou zajatec pocítí lítost nad jeho stále vězněnými druhy. Ráno se vrátí do jeskyně, aby je vysvobodil. Jakmile však vstoupí do temnoty, bude znovu oslepen, protože jeho oči již přivykly světlu, a tak už nevidí stíny. Pokusí se přesvědčit své bývalé spolu vězně, že to, co vídají celý život na stěnách jeskyně není skutečné, a že skutečný svět na ně teprve čeká. Zajatci jsou ale zděšeni jeho slovy a tím, že nevidí stínová zvířata se pro ně stává slepcem a bláznem. Najde se jen pár jedinců, kteří jsou ochotni jít s ním i ta cenu ztráty všech známých jistot a bolesti, kterou pocítí vyjdou-li z temnoty. Ti ostatní by raději zahubili osvoboditele, místo aby uvěřili, že svět je mnohem větší a neskutečnější, než si kdy dovedli představit."
Pohlédl na mě, jako by se mi chystal položit tu nejzásadnější otázku v dějinách lidstva. „A co ty, šel bys vstříc novému světu nebo by ti stačil ten ze stínu a ozvěn?"
Zamyslel jsem se. Ani ne nad otázkou, kterou mi položil, jako spíš nad tím, jak jsem mohl narazit na takového blázna. Našel jsem ho tu před týdnem sedět pod stromem a rozmlouvat s masařkou, od té doby se mě zeptal na tolik nesmyslů, že jsem už úplně ztratil přehled.
„Já nevím," odpověděl jsem nakonec, „asi bych chtěl jít." Jako by právě tohle chtěl slyšet. Seskočil z větve a natáhl ke mně ruku, na tváři se mu objevil upřímný úsměv, který mě, ani nevím proč, trochu vyděsil.
„Tak pojď se mnou," řekl. Vyskočil, popadl mě za zápěstí a stáhl mě ze stromu, načeš mě táhl bůh vím kam, měl jsem však nepříjemný pocit, že právě do světla.
