Friends forever? ( Louis Tomlinson fanfic CZ)

Kapitola 1. - 1. září 2008

Zapípal budík. Zaklapla jsem knížku, kterou jsem hned po probuzení otevřela a jen tak chvíli zírala do stropu. 1.9. 2008. První školní den. 10. ročník. Neochotně jsem se zvedla a začala se chystat. Nešlo ani tak o školu, ta mi nevadí, ale zvykla jsem si na prázdniny. Na to, že jsem si mohla vstávat jak jsem chtěla a nemusela dodržovat žádný rozvrh. Prostě pohoda.
Sešla jsem do kuchyně, nasnídala a vydala do školy. I na kamarády jsem se těšila, hlavně na Lucy a Louise. Lucy chodí se mnou do ročníku a je kapitánka školního volejbalového družstva, za což ji obdivuji, protože já do míče ani neplácnu. Louis je o rok starší než já, a kdybych vám měla vysvětlit, proč spolu kamarádíme, neuměla bych to. Možná je to tím, že se známe odmalička, protože kdybysme se poznali teď, tak hádám, že si sebe navzájem nevšimneme. On školní šašek ( v tom nejlepším slova smyslu), co je rád středem pozornosti, já redaktorka školního časopisu, které vyhovuje anonymita davu. Jsem ráda, že ničím nevybočuju. Od jména ( Emily Parker je nejspíš jedna z nejčastějších kombinací jména a přijímení v Anglii) po vzhled ( 165 cm, 58 kg, modre oči, špinavě blond vlasy) a zájmy (hra na flétnu a psaní článků a povídek není zrovna terno. Ani čtení).
Na druhou stranu, nikdo mě nešikanuje, nikdo se mi nesměje nebo něco takového, takže si nestěžuji. Jen se snažím dát slovu obyčejná jiný rozměr. Být obyčejná totiž není špatný, je to jen normální. Navíc, Lucy i Louis si z nějakého důvodu myslí, že obyčejná nejsem. A jaká jsem pro zbytek vesmíru je mi fuk. Úplně.
͵͵Čau, Em," rozcuchal mi Louis můj pracně udělaný culík. Patřím k těm holkám, které mohou strávit dvě hodiny česáním se a stejně to vypadá, že se jim hřeben vyhýbá obloukem. Lucy naproti tomu je u zrcadla dvě minuty a vypadá jak od kadeřníka. Svět někdy není fér.
͵͵ Nazdar," uhlazovala jsem si rukamasvé neuhladitelné vlasy, ͵͵nějak dobře naladěnej. Takhle po ránu."
Ušklíbl se. ͵͵ Nejen po ránu. Tak po škole," mávl a připojil se ke svým kámošům. Trávit spolu první školní den byla naše tradice, která vznikla tím, že nás vyzvedávala buď moje nebo jeho mamka. To už naštěstí nedělají, ale společný program zůstal. Po škole jsme tedy šli k nám domů. Chvíli jsme jen tak seděli v mém pokoji a řešili, co jsme dělali o prázdninách, to ale Louise přestalo brzo bavit.
͵͵ Pojď na brusle..." navrhl najednou.
͵͵ Lou, víš, že na nich neumím, " namítla jsem chabě, protože jsem moc dobře věděla, že Louis má námitky-se-nepřipouštějí povahu.
͵͵ To se naučíš. Jdeme!"
Upřímně jsem pchybovala, že se něco takového naučit dá, protože vrcholem koordinace pohubů pro mě byla chůze do a ze schodů, ale šla jsem. Třeba objevím svůj skrytý talent. Třeba se od června změnil chod vesmíru a ukáže se, že jsem budoucí in-line mistr světa.
Neukázalo. Byla jsem sice schopná se rozjet a udržet se na nohou, ale už jsem nebyla schopná zabrzdit. Rozjela jsem se z kopečka a dřív, než jsem začala uvažovat, jak zabrzdím jsem slyšela jen Louisovo:͵͵ Pozor!!!"
Ani jsem se nestačil podívat, na co že si mám dát pozor a ucítila jsem náraz...