Chlapec z pouště

,,Ne, mami, tenhle rok na Štědrý den nepřijedu," řekla jsem unaveně do telefonu.

,,Ale proč, Gwen?"

Mou maminku jsem milovala, ale jejího přítele ne. Charlieho si našla dva roky po tátově smrti, když mi bylo sedmnáct. Byl tak moc přísný a nikdy mě neměl ráda, to jsem věděla moc dobře. Před mámou si hrál na svatouška, ale já věděla, co se děje, když ta všemi milovaná blondýnka není poblíž.

To jsem samozřejmě mámě nechtěla říct, nechtěla jsem jí dělat starosti, když byla očividně šťastná. Bylo mi už šestadvacet, tady nebyl čas na dětinské stěžování si.

,,Mám hodně práce, mami. Udělejte si s Charliem a Tiffany hezký večer a já se stavím někdy po svátcích, až bude čas, ano?"

Tiffany byla celá po Charliem, po mamce zdělila jen její modré oči. Neustále se vztekala a neposlouchala. Bylo jí teprve sedm a už by s jistotou mohla vládnout peklu.

,,Práce, práce, práce... Tohle říkáš pořád, Gwendolyn." Měla pravdu, ale většinou jsem jí nelhala, opravdu jsem měla často spoustu práce. Pracovala si jsem jako projektová manažerka a můj tým patřil mezi ty nejlepší v naší firmě. ,,Nemohla bys aspoň jednou zapomenout na něco takového, sebrat se a navštívit rodinu? Myslela jsem, že bys s sebou mohla vzít i Arthura, je to moc milý hoch."

Jakmile máma zmínila mého nejlepšího kamaráda, srdce mi dvakrát silně tlouklo. Vzpomněla jsem si na minulý víkend a na to, co se stalo, a jak se od té doby cítím. Položila jsem si ruku přes oči ve snaze se z toho vzpamatovat, moc se však nedařilo. Díky, mami.

,,Ne, to určitě ne. Arthur má své plány na Vánoce," řekla jsem poměrně tiše, takže jsem to mamce musela zopakovat znovu. ,,A už asi bude mít jiné plány navždy," zamumlala jsem.

,,Co? Proč tak mumláš? Máš to na odposlech nebo co?"

Obrátila jsem oči v sloup a povzdechla si. ,,Nemumlám, mami, to je jen televize."

Pomalu jsem přešla k oknu, abych se podívala na ulici mezi rodinnými domky, kterou již dva týdny před Vánoci neosvětloval jen Měsíc, ale i kupa světýlek a ozdob. Ale byli jsme v Americe, byli jsme v USA ve státě Floridě v The Villages, a jak je známo, všichni Američané mají přehnanou úchylku na jakoukoliv výzdobu.

Chtěla jsem se jen nevině podívat na krásnou výzdobu mé sousedky Seleny, která mě zase trumfla, a také na roztomilého sněhuláka, kterého mi tu postavil Emmett se svými přáteli - to byl desetiletý kluk, který bydlel jen asi tři domy ode mě a byl tak hodný, že jsem si vždy dala tu práci a jednou týdně mu donesla něco dobrého na zub. Spatřila jsem však něco, co bych ano ve snu nečekala.

Venku zuřila taková vánice, která zde nebyla už dobré dva roky. To ale nebylo to, co mne zaujalo. Na mé zahradě, tam na rozpadlém sněhulákovi seděl malý chlapec s vlasy v barvě písku a oděn jen v bílých šortkách a triku, což ho muselo chránit před zimou asi jako moje záclony.

,,Mami, musím končit, přijela Mandy. Měj se, pozdravuj."

Jakmile jsem hovor típla, rozběhla jsem se ke vchodovým dveřím, hodila na sebe kabát a nazula si aspoň staré tenisky na běhání, které byly jako jediné vyndané z botníku. Ještě jsem se natáhla k malému prádelníku vedle dveří a čapla huňatou deku navrchu.

Vyběhla jsem ven k tomu chlapci takovým způsobem, že snad i ta vánice přede mnou ustupovala. Kdyby ses podívala do zrcadla, možná bys pochopila proč ustupuje.

,,Jsi blázen? Umrzneš tady, ty truhlo!" vyjekla jsem. Opravdu jsem o něj měla strach. Děti jsem měla ráda, pokud to nebyly vyloženě fracci, ničil mě pohled na přibližně desetiletého blonďáčka, jak tam sedí ke sněhu a poněkud zmateně se hrabe rukama v záplavě bílé. ,,Tady máš deku a-"