Koruny stromů se prohýbaly pod náporem silného březnového větru. Nočním vzduchem poletovala malá zrníčka prachu z asfaltových silnic, společně se seschlým listím, jenž se třepotalo z rovnoměrně seskládaných alejí listnáčů po obou stranách opuštěné silnice.
Mohlo být už něco málo po odbití půlnoci, když se z parku na, lampami osvětlenou, ulici vynořila vrávorající postava mladé, hubené, hnědovlasé dívky. Měla na spěch a podle všeho se obávala, že ji právě někdo sleduje, neboť se nepřestávala nepatrně ohlížet přes rameno za sebe.
Černé šaty na ní visely v cárech a z řezných ran, jež se leskly na její odhalené kůži, do tkaniny prosakovala rudá krev. Zničehonic ji z úst vyšlo hlasité vyheknutí, když samým vyčerpáním klopýtla o své vlastní bosé nohy a dopadla na všechny čtyři končetiny, dlaněmi a koleny udeřiv se o tvrdý dlážděný chodník.
Už neměla ani sílu zaskučet, či vydat jiný bolestný zvuk, když se její kolena a dlaň do krve odřela o drsný kamenný chodník. Ruce i nohy se ji podlomily a ona se svalila hrudí k zemi. Přerývaně dýchala, hrudník se ji divoce zvedal, pramínek rudé krve ji stékal od spánku po umazané tváři, zatímco u rtů se ji ze studeného vzduchu vytvářely malé obláčky páry, připomínající vyfukující kouř ze zapálené cigarety.
Zima se ji zarývala pod kůži. Byla velmi lehce oděna v tmavých krátkých šatech, zakrývajících jen to nejnutnější, a v černé potrhané kožené bundě, která ji ovšem ani tak nedokázala zcela zahřát prokřehlé studené končetiny. Nohy měla bosé, ve stavu jakém se nacházela, si už nedokázala vzpomenout, kde přesně své boty nechala. Vynaložila zbytky sil, aby se znovu vyzvedla na všechny čtyři.
Něco ji říkalo, že by tu neměla zůstat. Ne, když už to zvládla tak daleko. Uprostřed chodníku, na kterém by se kdokoliv mohl zjevit, nebyla v bezpečí. Nedovolila si postavit se na nohy, pomalu se tedy po čtyřech přesunovala k patníku. Připadalo jí, jakoby lezla věčnost, než se zraněnými dlaněmi dotkla asfaltové silnice, což ji na malou chvíli způsobilo další štiplavou bolest.
Po všech čtyřech se dostala jen o další kousek dál, než se zpoza rohu zničehonic zjevil černý vůz, který se s hlasitým troubením přibližoval rychlostí jejím směrem. Do unavených očí ji udeřilo ostré oslepující světlo přijíždějícího auta. Odeznívající zvuk klaksonu bylo poslední, co té noci zaslechla, než se ji ruce i nohy znovu podlomily a ona upadla uprostřed silnice do bezvědomí.
*
Celá povídka je věnovaná milované Meredith, protože je <3
Nebudu přidávat nijak pravidelně, jen když bude čas, i tak budu ráda, když si tahle povídka nějaké čtenáře najde. :)
Ver.
