Sama sebou

Byl sotva říjen a já už si přála vypadnout ze školy. Seděla jsem ve své lavici, schoulená nad knížkou, ale vůbec jsem se nemohla soustředit na příběh, který se v ní odehrával. Dvě lavice ode mě byly seskupeny všechny dívky z ročníku a spokojeně, a také značně hlasitě, obdivovaly nový účes naší třídní hvězdy. Přebarvila si celou hlavu na fialovo a myslela si, jak je originální, při tom byla jen jedna z mnoha. Byla jsem celkem tolerantní osoba a snažila jsem se bavit s každým, ale my dvě jsme si prostě nesedly. Znova jsem se zahleděla do stránek knihy, snažíc se dostat do příběhu, ale bezúspěšně. Ještě chvíli jsem pitomě koukala na stránky potištěné černým písmem, přičemž jsem se snažila nevnímat to neustávající tlachání. Nakonec jsem to vzdala. Zavřela jsem knížku, zvedla se a vydala se pryč ze třídy.
Nebyla jsem jako většina ostatních holek. Módní trendy mě míjely a s líčidly jsem také nebyla velká kamarádka. Neustále jsem si četla a můj šatník se skládal prakticky jen z jednoduchých triček s potisky mých oblíbených knížek, kapel či seriálů. 
Mířila jsem si to po chodbě a zatím jsem neměla určený žádný pevný cíl. Záleželo mi hlavně na tom, abych vypadla ze třídy a to se mi povedlo. 
"Ahój!" Ozval se vedle mě čísi hlas a já se automaticky otočila. Tvář se mi rozjasnila úsměvem když jsem spatřila tmavovlasého chlapce, asi o rok staršího než já. Martin byl můj spolupřeživší na našem gymnáziu a také snad jediná osoba, se kterou se zde dalo normálně bavit. Jeho havraní vlasy trčely do všech stran a koukal na mě přes tlustá sklíčka brýlí s černými obroučkami. Během těch pár let si na střední škole si vysloužil stejnou přezdívku jako já. Šprt. A nebo šprtí duo, jak nás s oblibou nazývali, když nás potkali spolu.
"Co se děje?" Zeptal se mě. Pravděpodobně si všiml mého předchozího zadumaného a možná i mírně naštvaného výrazu. Vysvětlila jsem mu o dívčím sněmu v naší třídě a o všem okolo a pěkně jsem si postěžovala. On na všechno poslušně kýval a zanadával si se mnou. Ale spíš nám tyhle děvčata zajímající se jen módou a kluky byla jen k smíchu. Dlouho jsme se nimi ovšem nezajímali , proč si taky kazit život pitomýma namalovanýma nánama, a místo toho jsem se přesunuli k jinému, mnohem lepšímu, tématu. Zvonění nás vyrušilo zrovna ve chvíli, kdy jsme probírali komiksové novinky. Slíbila jsem mu, že na něj počkám po škole a vrátila se zpátky do třídy, kde, světe div se, mé spolužačky stále probíraly nějaké holčičí pitominky.

O dvě hodiny později už jsem seděla na schodech před školou, pomalu žvýkala bagetu, kterou jsem si ráno nachystala a s myšlenkami mimo planetu zemi jsem zpytoměle hypnotizovala své červené tenisky. Neseděla jsem tam dlouho a zbývalo mi ještě dost času než přijde Martin, ale nevadilo mi to. Počítala jsem s tím, že jen co dojím, vytáhnu knížku a budu si číst. Mé plány ovšem zdemolovala slečna "Fialová hlava"
"Ahoj Eliško!" Pozdravila mě až přespříliš nadšeně a dosedla na schod vedle mě tak rychle, až její fialové vlasy, které ji sahaly asi po prsa zavlály ve vzduchu. Zmateně jsem pozorovala její ladné pohyby. Neviděla jsem jediný důvod, proč by se chtěla bavit zrovna se mnou. 
"Ahoj" pozdravila jsem jí o dost méně nadšeně než ona i když mě zajímalo co z ní vypadne a proč jde zrovna za mnou, jedinou osobou, která vysloveně netouží po její přítomnosti.
"Viděla už jsi tu novou upoutávku na ten novej film od Marvelu?" zeptala se mě stejně nadšeně, jakoby si snad ani nevšimla mého otráveného podtónu v hlase a mně bylo hned všechno jasné. Začala ze sebe dělat velkou fanynku něčeho, o čem si myslí, že je to originální, aby si jí lidi všímali.
Po pravdě jsem přikývla na souhlas a ona hned začala něco mlet o tom, jak to bylo boží a skvělé, a že to musí vidět a mluvila dál a dál až jsem tomu přestala věnovat pozornost. Celkem mě mrzelo, že jsem si to nestopla, protože mluvila opravdu dlouho a možná by se zapsala i do Guinessovy knihy rekordů. Začala jsem vnímat zase až pár vět před koncem, kdy mě zarazilo, že prohlásila, že na to musíme jít spolu. Od kdy se mnou chce jít do kina na film nejpopulárnější holka na škole, se kterou jsem se nikdy nebavila, to mi prostě nešlo do hlavy.
Chvíli jsem na ní dál vyvaleně zírala, protože mě to přepadlo nepřipravenou. Už jsem se sbírala, že jí na to něco řeknu, když v tom jsem za sebou zaslechla hlas mého nejlepšího kamaráda.
"Tak jdem?" zeptal se mě když scházel schody od školy a míjel mě. Zatvářil se trochu překvapeně když spatřil mou společnost, ale naštěstí nic neříkal. 
Naposledy jsem se otočila jejím směrem a omluvila jsem se jí, že už musím jít a kdo ví proč, jsem jí řekla, že si můžeme popovídat jindy. Pak už jsem jen popadla batoh a pelášila pryč od školy a od ní.

"Od kdy se bavíš s Čížkovou?" zeptal se mě zmateně Martin, když už jsme byli nějaký ten kus dál. Chápala jsem proč se tak ptá. Ještě ráno jsem si stěžovala, že je to "nána pitomá" navíc jsme byly ta nejnepravděpodobnější dvojka snad v celém městě.
"Já se s ní nebavím, to ona si ke mně sedla" Odpověděla jsem mu zatvrzele. Podíval se na mě tím jeho všeříkajícím pohledem. Nejspíš mu došlo, že se se mnou nemá cenu hádat. Místo toho mi tedy začal vypravovat o nějaké nové počítačové hře, ale já ho neposlouchala. Myšlenkami jsem pořád byla u té dnešní prapodivné situace.