Anna Šulc
"Luboši! Už jsem doma!" Zavolala jsem když jsem přišla. Tak a teď to přijde, musím mu to říct. Sedli jsme si ke stolu a já začala. "Víš jsem těhotná. Doufám, že ti to nevadí," řekla jsem vážným hlasem. "Cože?! No tak to se s tebou rozcházím!" zaječel jak malá holka. "Tak fajn to dítě je Adama," řekla jsem uraženě. "Neee to byl vti... Počkej cože?!" řekl zhrozeně. "To-to moje byl taky vtip," snažila jsem se to trapně zachránit.
"Jak jsi mi to mohla udělat?!"
"Bylo to omylem... Na jedný párty... Byli jsme opilý..."
"To tě neomlouvá!"
"Ale já k němu nic necítím! Domluvili jsme se, že o tom nebudeme mluvit, ani pro jednoho z nás to nic neznamenalo!"
"A to ti mám jako věřit?! Po tomhle?!"
"No asi ne, ale mohl by jsi. Nemusíš se mnou být, ale aspoň to neříkej Adamovi, nechci zničit naše přátelství."
"Opravdu to není víc než přátelství?"
"Ne! Není..."
"Tak dobře... neřeknu mu to... ale nepočítej s tím, že ti to jen tak odpustím."
"Dobře, díky. Chápu... Ale jen tak jako btw. ani jeden z nás nemá kde jinde bydlet."
"Ty jsi strašná."
Nakonec jsme se s Lubím domluvili, že budeme bydlet spolu, ale už to nebude tak jako dřív...
