Život zpátky na střední a to mě čekal poslední rok. Pořád jsem se pohybovala na váze 86-85 kg, níčilo mě to a pokaždý když jsem se přejedla nebo si vzala něco navíc a jedla jsem a jedna furt dokola. Tak to potom odneslo mé rameno, ano když jsem selhala. Po každým mým selhání následovalo řezání a to mě dalo se říct udržovalo v pohodě. Jenže hlavou mi problikla otázka, jak to zamaskuju před ostatními holkami? Nechtěla jsem aby věděli, jaký problémi trpím. Bože můj, nejspíš by se to neskutečně řešilo,ale zase to by nemělo smysl, protože si za svůj život zodpovídám už sama.
V naději mě držela moje nejlepší kamarádka Jessica, Jessie byla taková vychrtlina a pořád mě motivovala. Jessie vážila snad 50kg i s postelí, měla dokonalé hnědé dlouhé vlasy, zelené oči a nemluvě o její perfektní postavě. Byla tenká jako tyčka,ano neměla dobré křivky,ale postavu měla dokonalou. Neřešila jsem to, prostě jsem chtěla vypadat jako ona. Mít dokonale hubené stehna a ploché břicho. A ta šikana, kterou jsem si prošla a procházela, ten posměch? Mě donutili udělat velké rozhodnutí.
A to že nebudu jíst.
Byla jsem pevně rozhodnutá, bylo to pro mě těžké. Bojovala jsem s tímhle snad věčnost. Ten neskutečný hlad, kručelo mi v břiše,ale já jsem nechtěla jíst. Snažila jsem se pořádně cvičit,ale to mě nebavilo. Milovala jsem běhání, dva měsíce jsem chodila běhat a konečně se dostavily výsledky na mých stehnech,ale pořád to nebylo ono.
Když jsem měla hlad a nechtěla jsem jíst, tak jsem si vzala prášek na potlačení chuti. Nebo takovou tu půl hodinu před jídlem, byla bych si schopná vzít dvě,ale nevím co by to semnou udělalo. Možná snižovat dávky jídla. Jídlo jsem milovala,ale zároveň i nenáviděla. Musela jsem se držet,abych se nepřežrala. Za celý ty dva měsíce, jsem dokazala rozchodit jenom jedno hloupé a pitomé kilo.
Ale pořád jsem se snažila držet, držet se pár dní na 500kcal pět dní, tak bych rozhýbala zase kila..ale i kdybych se držela jenom 4 dny, pořád by to fungovalo..a možná by šlo i dolu toho víc držet to takových 7 dní.
Nejhorší strach mam z antikoncepce,abych po ní nenabrala, proto jí nechci začínat brát tak brzo, dokud to neshodím na těch užasných 55 kg, protože to bude boj to sundavat,ale když bych nejedla, možná že by to padalo samo od sebe.
Hlavou se mi drali různé myšlenky, jak to všechno mam udělat.
„Nikkie?!“ Zaslechla jsem z kuchyně, zvedla jsem se a zamířila se podívat, co potřebuje.
„Jo?“ Bylo mi jasný,co moje mamka chtěla, cpát mi jídlo.
„Dáš si řízek nebo rybu?“
„Ne, díky mami, nemám hlad.“ Odmítla jsem jídlo a byla jsem na sebe pyšná, jen to vydržet co nejdéle. Nejhorší pro mě budou večery, chci mít jen snídani a obědy akorat a potom všechno vynechat. Přes školní rok to všechno bude jednodušší a já nebudu muset skoro vubec jíst.
