Jen tam tiše sedí,
do tmy sama kouká,
dobře totiž vidí,
že smutkem pokryta je celá louka,
kam v dětství chodila si hrát,
kam v dětství chodila květinám přikrývky stlát,
kde vítr denně hudbu hrál,
kde její táta vždycky stál
a volal
„Pojď beruško, pojď, nech se větrem unášet,
on ukáže ti směr a naučí tě snášet
trable, tíhy života.
Zavede tě do světa,
kde spousty barev uvidíš
a vyplníš si sny jež sníš.
Je velmi krásný, lásky plný,
v každém koutku zcela jiný."
A tak šla
Zřela jiné osudy,
jež vymyslel si život sám,
štěstí však jen málokdy,
vše je jeden velký klam.
Teď tam pláče, slzy stírá,
vítr dávno přestal vát,
pocit prázdný srdce svírá,
zůstala tam ve tmě stát.
Jak opustit to krásné kvítí,
obraz jež si nese z dávna,
kde slunce denně jasně svítí
a rozhodnutí jsou vždy správná.
Vzpomínky ji v duši tíží,
iluze se rozplývá,
myšlenky se v hlavě víří,
pochyba vše pokrývá.
Jak pokračovat bude dál?
Neví, tápe, smysl hledá.
Vždyť život dřív za snahu stál,
dnes se stěží ze dna zvedá.
Teď chce stále jenom snít,
ulehnout a navždy spát,
nevidí už důvod bdít,
ale bohužel..zas musí vstát.
