Mé tmavě hnědé vlasy mi spadaly na záda ve vodopádech prstenců. Mé rty byly karmínově červené, což kontrastovalo s bílou bezchybnou pletí. Na tvářích jsem měla jen malé množství růže, která zvýrazňovala mé vysoké elegantní lícní kosti.
Jsem ztvárnění perfektnosti. Mladý elegantní bohatý... ďábel. Měla jsem všechno, co jsem potřebovala. Peníze, sílu a svou lásku. Pamatuji si, jak to začalo. Vzpomínám si na to, jakoby to bylo včera. Ale bylo to o mnoho, mnoho let dříve. Člověk by si myslel, že na minulost zapomene. Ale já nezapomněla. Jsou to vzpomínky, neslavné, ale přesto vzpomínky. Pamatuji si, jak se to stalo... Pamatuji si to.
FLASHBACK
Seděla jsem sama v mém opuštěném pokoji, žádná světla, žádná hudba, pouze zlost. Dobře, tak ne zlost, vztek. Snad. Samota, rozhodně. Smutek a zármutek, ano. Tento rok začal opravdu dobře. Stala jsem se prefektkou, měla jsem přátele, měla jsem rodiče. Ale to všechno se brzy mělo změnit.
Vzpomínám si, jak jsem dostala dopis od otce. Byl to prostě nádherný den. Ve vzduchu byl jasný náznak podzimu, jaký by měl v říjnu být. Seděla jsem s Harrym na nádvoří, nevím, kde byl Ron, pravděpodobně se někde muckal se svou přítelkyní.
Ron začal randit s Havraspárkou. Jmenovala se Charlotte Howellová a byla ze sedmého ročníku. Byla chytrá a aktuálně se ucházela o místo prefekta (jakoby snad vedle mě měla nějakou šanci). Ačkoli byla chytrá, neměla žádný respekt a oblékala se jako děvka. S jejími černými vlasy, bílou pokožkou a modrýma očima byla velmi pěkná. Měla perfektní úsměv a smích. Nebylo to fér, Ron měl být můj. Teď, s jeho přítelkyní, na mně úplně zapomněl.
Nezáleželo na tom ... Stále jsem měla Harryho, který byl mým nejlepším přítelem. Byl jediný, koho jsem měla v celé této zatracené škole. Tedy kromě mých knih. Každou hodinu, kdy jsme byli vzhůru, jsme strávili společně. Prostě jsme seděli a mluvili. Ale Harry se za ty tři roky, od čtvrtého ročníku do sedmého, hodně změnil. Dozrál. Z malého chlapce se proměnil na pohledného mladého muže. Vyrostl a teď je vyšší než já. Ale nezměnil se jen v tomhle. Jeho dřívější bezstarostná a pohodová povaha zmizela. Nyní je zdrženlivější, opatrnější a starostlivější. Jeho tvář dostala nové rysy v důsledku častých bolestí způsobených jeho jizvou. Po mnoho nocí, či snad každou noc se budil bolestí a musel jít za školní sestrou pro pomoc.
Pamatuji si, že tam byl, když jsem to zjistila.
Seděla jsem na nádvoří na kamenné lavičce, četla jsem knihu Historie Bradavické školy, když se Harry vyřítil z famfrpálového hřiště přímo ke mně. Všimla jsem si ho, až když mi rukama zakryl oči.
„Hádej, kdo?" řekl mi.
„Hmm, nemůže to být Harry," odpověděla jsem s lehkým nádechem sarkasmu. Sundal ruce z mých očí a začal se smát.
„Správně, je to Harry! Já bych to nikdy neuhádl." Sedl si vedle mě na lavičku. „Co čteš?" zeptal se.
„Bradavickou historii," odpověděla jsem bez obtěžování se zvednout k němu hlavu.
„Cože? Už jsi to četla snad milionkrát!" říkal, zatímco mi tahal už poničenou knihu z rukou.
„Harry, prosím! Prosím, vrať mi tu knihu. TEĎ, HARRY! Tohle není hra! Prosím, dej mi..." Zarazila jsem se, když se mi sova posadila na rameno. „Proč jsi tady?" řekla jsem a ona mi podala dopis.
„Hůů!" zahoukala a odletěla pryč.
Sedla jsem si a otevřela dopis.
Drahá Hermiono,
