Neberte to nijak vážně. Je to jen pro pobavení a potřebovala jsem se zbavit tohoto nápadu z hlavy. Přeji příjemné čtení všem.
____________________________________________________
Zamilovali jsme se do sebe hned na první pohled. Bylo to jednoho letního dne. Já si v klidu lebedila v krásném chládku a venkovní teploty na mě nedosáhly. Otevřely se dveře a někdo mě vytáhl ven. V první chvíli jsem byla v šoku, ze změny okolní teploty, ale nakonec jsem vzhlédla na toho, který mě držel. Celé mé tělo se orosilo, nade mnou se tyčil vysoký, svalnatý muž, který byl oblečen v bílém tílku, které obepínalo celé jeho tělo a zvýrazňovalo tak každý jeho sval. Na nohou měl tmavě modré kraťasy s světle modrými vzory palem. Nádherný pohled.
Vyšli jsme z klimatizované budovy do venkovního horka. Dotáhl mě až k autu, položil mě do kufru, nasedl do auta na přední sedadlo, nastartoval a vyjel. Po nějaké době zastavil, vytáhl mě z kufru a vyšel k domu, který s největší pravděpodobností byl jeho. Došli jsme do domu, ze mě už pomalu začínalo téct, on si toho naštěstí všiml, a tak mě dal do té nejtemnější a nejchladnější části domu.
Byla jsem šťastná, samozřejmě si pár věcí mohl odpustit, ale konečně mě někdo chtěl a vzal si mě domů. Nevím jak dlouho jsem tam byla, ale nevadilo mi to, párkrát přišel vzal si mě kousek, a pak odešel. Byla jsem ráda, že to dělal takhle a že si mě nevzal celou rovnou, takhle jsem s ním mohla trávit více času.
Avšak jednou otevřel dveře, byla jsem šťastná, protože za mnou dlouho nebyl, ale on si mě nevzal, ani kousíček. Jen vedle mě položil tu "čůzu". Takže on mě chce podvádět a k tomu přímo před mýma očima. To je parchant. Ještě jsem dokázala překousnout ty napodobeniny brambor, které lidi nazývají hranolky, ale nechápu jak si může dovolit postavit vedle mě tu mrchu, jak jí vůbec může chtít, tu hnusnou čokoládovou hmotu. Vždyť má mě, nádhernou jahodovou chladivou pochoutku. Proč ji tady tedy má?
Z myšlenek mě vytrhlo otevření dveří, jestli sáhne po ní začnu být nepříčetná. Má štěstí, vytáhl mě. Něco se změnilo od normálního dne. Dneska mě jen otevřel, zabodl do mě lžičku a kvůli nějaké melodii odešel. Nechal mě tam stát na stole, pražilo na mě slunce a já se pomalu začínala roztékat. Nevím kolik uběhlo času, ale velká část mě byla už na zemi a tvořila loužičku a já se cítila opuštěná, a pomalu mě opouštěly síly.
Parchant, myslela jsem, že mě miluje, ale on si místo toho nakonec přitáhl tu mrchu a mě tady nechal krvácet. Přála bych si aby zemřel, zaslouží si za to smrt, pomalou, bolestivou smrt. Poslední co si pamatuji, bylo že kolem mě jen tak prošel, vůbec si mě nevšímal. Vytáhl si další lžíci, sehnul se k mrazáku, vytáhl tu hnědou mrchu a chtěl jít zase pryč. To se mu nepovedlo, protože si nevšiml té louže ze mě, uklouzl po ní a spadl. Spadla s ním i ta lžíce a ta „zmrzlina". Doufám, že umřel stejně jako já, parchant.
