„Pacientka se může zdát jako psychicky zdravá, postrádá však jakékoliv emoce. Chybí empatie. Všechny nálady, které navenek projevuje, jsou falešné – pláč, smích, vše je jen naučená reakce, která nemá opravdový citový základ. Perfektní herečka, která svému okolí předvádí to, co chce vidět. Jenže ve skutečnosti je to jen schránka. Prázdná chodící schránka...
Navrhuji léčbu ve specializovaném zařízení. Myslím, že není potřeba zvýšení bezpečnosti – pacientka by neměla být druhým nebezpečná..."
*KONEC ZÁZNAMU*
- Stručná zpráva o zdravotním stavu Jude Riverové(9 let)
O 17 let později...
Jill projížděla ulicemi Windenu, menšího města ležícího na severu státu Lousiana. Jednou rukou se věnovala volantu, v druhé svírala již několikrát přečtený dopis od policejního úředníka. Nedávala při řízení pozor, její oči jevily větší zájem o onu zprávu než o silnici. Riskovala, no naštěstí pro ni, dnes v této čtvrti nejezdila skoro žádná auta, a pokud už nějaké potkala, jelo tak pomalu, že ho včas zaregistrovala a stihla se mu vyhnout. Když konečně kus papíru odložila na sedadlo spolujezdce, začala se rozhlížet po domech kolem sebe. Winden se vůbec nezměnil, od chvíle, kdy ho opustila.
Byl by to sladký návrat domů. Bohužel, důvod, kvůli kterému do Windenu přijíždí, rozhodně příjemný není.
Před pěti dny jí zatelefonovali z kanceláře windenského šerifa. Dozvěděla se, že její rodiče, kteří zde žili už od své svatby, byli v noci ze soboty na neděli zavražděni. Otřáslo to s ní, chtěla vědět víc, ovšem podrobnosti smrti jí nechtěli sdělit přes telefon. Dohodla se tedy přímo se šerifem, Danielem Torrrencem, že do Windenu dorazí. Zařídila si v práci dovolenou, sbalila si věci a včera odpoledne odjela z New Orleans.
Je 9:17. Jill zaparkovala vozidlo před dvoupatrovým domem. Vystoupila, zabouchla dveře a na stavení před sebou se zahleděla. Zdi pokrývalo šedé dřevo, tmavě modré tašky střechy odrážely dopolední paprsky světla. Veranda byla ohraničená bíle natřeným zábradlím, které vedlo až ke schodům. Vedle domu stál vysoký dub, jenž vrhal na celý pozemek příjemně chladný stín. V létě si pod něj chodívala se svým bratrem Johnem sedávat a pozorovat ulici. Vždy se něco událo, něco pro děti zajímavého, „pikantního".
„Domove, sladký domove..." sdělila sama sobě při pohledu na místo, kde vyrůstala. V hlavě se jí přehrávaly vzpomínky z dětství, dobré i špatné. Přestože si to nepřipouštěla, Winden jí chyběl, New Orleans se mu prostě nevyrovná. Jen škoda, že se sem vrací kvůli něčemu tak tragickému, jako smrt rodičů.
Z kufru auta vytáhla svá zavazadla. Odnesla je na verandu, načež se vrátila zpátky a ze zadních sedaček sebrala krabice s věnci a svíčkami. Z dopisu, který ji tak rozptyloval při řízení, se dozvěděla, že teta Susie zajistila z rodinné pojistky pohřeb. Jill proto ještě v New Orleans nakoupila pár drobností na hrob, aby nemusela shánět věci tady.
Zamkla své vozidlo a i s krabicí zamířila k domu. Z kapsy u dlouhých, tmavě modrých riflí vytáhla klíče, které jí teta Susie poslala poštou, aby se dostala do domu jejích rodičů. Šerif nebyl proti a Jill aspoň nemusela platit za hotel. Odemkla dveře a vstoupila dovnitř.
V předsíni položila krabici na zem a vtáhla dovnitř i svůj kufr a tašku. Zavřela za sebou a poupravila si své neposlušné černé vlasy, ostříhané na mikádo. Nechala věci tam, kde je položila, a pomalými kroky se přesunula do obývacího pokoje. Tolik let tu nebyla, ale ani interiér se nezměnil. Knihovna stála za pohovkou, televize před ní. Na stěnách visely stále stejné obrazy. U okna bylo houpací křeslo jejího otce, které jako dítě milovala, i když si na něm několikrát záhadným způsobem nalomila kost. Vitrína se skleničkami a suvenýry z dovolených v rohu místnosti připomněla matčinu pečlivost a trpělivost, když ji spolu každou sobotu čistili.
Došla k cihlovému krbu. Z římsy sebrala jednu z rodinných fotografií a prohlédla si ji. Celá její rodina seděla na zahradě, oslavovala Johnovy jedenácté narozeniny. Byli tam všichni, ona, máma, táta, prarodiče, teta Susie, strýc Eduard, bratranec Brandon, John i jejich duševně nemocná sestra Jude. Jill ji neměla příliš v lásce, vyhýbala se jí, jelikož ji jako malou svou chladností děsila. Doktoři sice tvrdili, že není nebezpečná, nicméně kdykoliv s ní Jill strávila jen pár minut, cosi ji do hlavy podsouvalo pocit nejistoty, nebezpečí.
„Vítej doma, Jill."
Prudce se otočila, fotografie jí málem vypadla z rukou. Její pohled se střetl s pohledem vysokého černovlasého muže s brýlemi, oblečeného ve svetru a tmavě hnědých kalhotách. V podpaží svíral několik papírů, které vypadaly jako nějaké důležité dokumenty. Usmíval se.
„Johne?" vyslovila jeho jméno, načež se mu vrhla kolem krku. „Johne! Ó můj bože, jsi to ty!"
„Rád tě vidím, sestřičko," pousmál se a objal svého mladšího sourozence.
„Už je to dlouho, co jsme se viděli..." řekla a pustila ho ze svého sevření.
„To teda...jen..." povzdechl si a pokračoval. „Jen škoda, že jsme se nesetkali za nějakých...veselejších okolností."
Jill sklonila hlavu. „Pravda...pořád tomu nemohu uvěřit...pochopím, kdyby zemřeli ve spánku, na nemoc, ale...zavražděni?"
John se posadil na pohovku. Pobídl svou sestru, aby se posadila vedle něj. „Taky mě to překvapilo. Popravdě řečeno, spíš vyděsilo. Proč by je někdo zabíjel? Nikomu neubližovali. Nikdo z Windenu by je nechtěl zabít."
Následovalo hrobové ticho, jako by sourozenci chtěli tichem vzdát hold svým mrtvým rodičům. Ani se na sebe během mlčení nepodívali. Po dlouhé minutě se slova opět ujal John: „Myslíš, že o tom ví Jude?"
„Pochybuju, že jí to řekli..." zavrtěla hlavou Jill. „Asi by to ani nemělo smysl. Víš přece, jak na tom je. Nechápala by to."
„Možná, ale stejně si myslím, že by to měla vědět. Přeci jen, jsou to i její rodiče."
„Johne, slyšel jsi doktora: Jude trpí apatií. Bylo by jí to jedno."
„Jak to můžeš vědět tak jistě?" ohradil se černovlásek. „Proč furt všichni tvrdíte, že nemá city? Že by jí to bylo jedno? Tomu nikdy neuvěřím! Není-"
„Protože taková je pravda..." přerušila ho Jill. „Poslouchej mě, já s ní sdílela pokoj, vím jaká je. Ona neví, co má cítit, když se má radovat. To, co před vámi hrála, jsou jen naučené reakce. Ale jestli chceš, jestli po tom tak toužíš, můžeme ji navštívit. Řekneme jí, co se stalo. Spolu, jo?"
Až moc dobře věděla, že John je jediný z rodiny, který si nechce připustit psychické postižení své o tři roky mladší sestry. Odmítá uvěřit tomu, co řekli doktoři. Jenže jí spíš připadalo, že si to spíš nechce připustit. Měl Jude rád, občas se zdálo, že mnohem víc než Jill. Neobviňovala ho za to – někdy se chovala jako hysterka a byla příliš paranoidní. Hlavně od chvíle, kdy Jude zavřeli v léčebně.
„Dobře," souhlasil John. V jeho tváři se objevil provinilý výraz „Promiň, Jill, chovám se jak malé dítě."
„Nic se nestalo, spíš já bych se měla omluvit...promiň."
John se usmál od ucha k uchu. Pak vstal, odložil papíry, které svíral v ruce stranou a zamířil ke dveřím. „Odnesu ti kufry do poko-"
Než stihl doříct větu, Jill vyskočila a předběhla ho. Vzala svůj kufr a tašku a stoupla si na první z dřevěných schodů, vedoucích do druhého patra, kde se nacházely ložnice. Věnovala bratrovi úšklebek a s hrdostí oznámila: „Díky, ale zvládnu to."
„Takže...už nejsi ta malá sestřička, co potřebuje se vším pomoct, že?" konstatoval.
„Ne, to už nejsem." zopakovala Jill.