Poté, co si Jill odnesla a vybalila svá zavazadla a John se postaral o krabici s pohřebními věcmi, vydali se za šerifem Torrencem. Zatímco projížděli, nyní již o něco plnějšími, ulicemi, vyzvídala Jill od Johna, kde nyní žije a co dělá. Zjistila, že poté, co John dostudoval na vysoké, se přestěhoval do Washingtonu, kde pracuje jako učitel biologie na střední škole. Studenti, s nimiž pracuje, nepatří sice k nejlepším co se výsledků týče, ale spolupracují, chtějí se vzdělávat, což je pro něj hlavní. Přiznal se, že jim občas zlepší známky, ovšem nikdy ne o víc než o stupeň. Když ho Jill přátelsky napomenula, bránil se tím, že většinou je jen nenechá propadnout.
Za křižovatkou zahnuli doleva a pokračovali přes menší most až do ulice West Woods, kde se nacházela šerifova kancelář. Jill zastavila auto na kraji silnice, vypla motor a otočila se k bratrovi. „Jsme tady." řekla mu, přičemž si prohlížela bíle natřenou budovu. „Páni...vzpomínáš si, jak nás tenkrát chytli v tý opuštěný budově na okraji města?"
„Jo," zasmál se John. „Torrence nás pak na noc zavřel a ráno si nás museli vyzvednout rodiče. Bože, řvali na nás celou cestu domů."
„Nedivím se jim, měli o nás šílený strach. Ten barák byl v katastrofálním stavu. Stojí tam ještě?"
„No, nebyl jsem tam, ale paní Mapleová říkala, že-"
„Paní Mapleová ještě žije?!" skočila mu do řeči sestra. „Vždyť jí bylo osmdesát pět, když jsem se stěhovala do New Orleans!"
„Co dodat, má tuhý kořínek. Ale zpátky k tomu domu – říkala, že se údajně polovina zřítila, ale ta druhá stále stojí."
„Proč ho prostě nestrhnou celej?"
„Stojí na soukromém pozemku."
„Aha...Johne, není to šerif Torrence?!" vyhrkla vzápětí Jill a ukázala na muže stojícího u velkých dřevěných dveří. Čtyřicátník s knírem, v béžové košili – na níž měl připnutou šerifskou hvězdu - a tmavě hnědých kalhotech, mluvil s ženou v bílém. Zdálo se, že se jí pokouší uklidnit, jenže blondýna po jeho marném snažení ještě více křičela a agresivně rozhazovala rukama. Když se po nějaké době vyřádila, otočila se na patě a odkráčela pryč.
„Co to bylo?" zeptal se John, překvapený divadlem, které viděl. Jill mu odpověděla slovem: „Nevím."
Dvojice vystoupila z auta a vykročila směrem k budově. Šerif si jich okamžitě všiml, a tak vyrazil jejich směrem. „A, mladí Riverovi. Vítám vás opět ve Windenu." pousmál se, když si potřásal rukou s Jill. „Doufám, že jste po cestě neměli problémy."
„Ne, vůbec ne," odpověděl John.
„To jsem rád."
„Šerife," oslovila ho Jill. „Jsme tu kvůli rodičům, jak jsme se dohodli po telefonu."
„Ó ano, vím. Je mi opravdu líto, co se stalo. Všechno se dozvíte, ale pojďte raději dovnitř. Náš rozhovor nemusí slyšet každé ucho na ulici...."
Riverovi se usadili do pohodlných křesel v útulně upravené a poměrně čisté kanceláři. Šerif Torrence odběhl do vedlejší místnosti, a vrátil se se dvěma hrnky voňavé kávy. „Tady máte," s těmito slovy je podal sourozencům do rukou a sám se posadil za svůj pracovní stůl. „Není to sice žádnej luxus, ale je z Windenu. Z kavárny kousek odsud. Pamatujete si ji? Káva Hannah Kinnardové."
„Ano." přikývl John a usrkl z hrnku. „Máma nás tam často posílala. Skvělá káva, říkávala."
„Ta nejlepší..." dodal Torrence. Pár sekund mlčel, pozoroval dvojici, načež si povzdechl a opřel lokty o desku stolu. „Mohu začít?"
