Démon temnoty - lovec

Prolog

    „To není fér," ozvala se Eressiel, jež opět upadla na tvrdou zem. Její mistr jí držel dřevěný meč u krku, jako by to byla skutečná zbraň a každou chvíli se jí chystal podřezat hrdlo. „Vždyť jste mnohem starší a silnější, než já." Mladá sotva desetiletá elfka se ho snažila přemluvit, aby jí přestal učit bojovat. Už uběhl měsíc, od té doby kdy začali poprvé trénovat, a přesto na sobě nespatřila žádné zlepšení. Jenom přibývající modřiny a krvavé šrámy.

Alren už seděl u dřevěného stolku, když elfka vstoupila do místnosti. Tichým gestem jí vyzval, aby se k němu posadila, a tak Eressiel zaujala místo naproti něj. Seděli v malé chatrči, kterou tvořila jedna neveliká místnost, kde byla jak kuchyňka s plotýnkou, tak i pokoj se skříní a jednou posteli, jelikož dvě by se do tohohle ztísněného prostoru nevlezly, a proto vždy dívka musela spávat na zemi.

Stařec k ní napřáhl vrásčitou ruku, aby jí pomohl postavit se na nohy. Neměl ani v nejmenší v plánu jejich hodinu ukončit. „Mé stáří mě činí pomalejším, jako je hlemýžď sám. Za to jsi hbitý jako kočka. Musíš využít to v čem jsi lepší, než tvůj protivník, chlapče." I když věděl, že Eressiel je dívka, nikdy jí neřekl jinak než chlapče, ani její jméno za ta léta, kdy tu žili sotva vyslovil. Avšak jí to zvláštní nepřišlo, za ten čas si zvykla na ledacos.

Nervózně složila ruce do klína. Na mužově tváři spatřila zachmuřený výraz, což jí moc neuklidňovalo. Neměla nejmenší ponětí, o čem s ní tak závažně chce mluvit. „Potřebujete se mnou mluvit, mistře?" zeptala se ho se zdvořilostí elfka, i když ho skoro vůbec neznala, tak jako sebe.

Eressiel odmítla jeho nataženou ruku a s pomocí svého dřevěného meče se vydrápala nahoru. Alren byl o hlavu vyšší než dívka, i když už za ten čas chodil dost shrbený. Omluvně sklopila oči k zemi. Měl pravdu. Vždy se snažila, co nejvíce rozmachovat mečem, aby její údery byly silnější, teď však už věděla, že tím odhalovala celé své tělo, a tudíž jí bylo snadné porazit. Stačí být jen rychlejší. „Budeme si jen povídat," Eressiel se odhodlaně podívala do starvcových zelenkavých očí, „nebo budem i bojovat?"

Když od dívky odtrhl na malý moment zrak, polela jí vlna úlevy. Byly chvíle jako tato, kdy z něj šel strach. Alren po očku zkontroloval hrnec na plotně, ve kterém se vařil kus dušeného. „Dospěl jsem k tomu názoru," začal, když jeho pohled opět spočinul na Eressiel, „že už přišel čas..."

Elfčin dřevěný meč vystřelil rychlostí nahoru, a tak měl nic nečekající Alren, co dělat, aby udržel ten svůj. I když byl nadmíru vyveden z míry dívčiným jednáním, nedal to na sobě znát. Na jeho obličeji se vykouzlila okamžitě kamenná maska, kterou nasazoval při každém jejich souboji, a tak neměla Eressiel šanci vyčíst z jeho tváře jeho další počínání. Za pár dní si všimla, že Alren své taktiky často obměňuje, čímž jí její učení vůbec nezjednodušoval.

„Vezmete mě sebou do vesnice, mistře?" skočila mu do řeči samou nedočkavostí Eressiel. Vždycky jí totiž říkal, že až bude starší, že jí vezme do Myšínova, nedaleké vesnice, kam často chodíval, aby do domácnosti nakoupil nejrůznější věci. Tyto dny byly pro Eressiel vždy ty nejosamělejší, a proto se už dlouhou dobu těšil, že opustit Zapovězený les.

Alren vzápětí sekl před sebe tak rychle, že čepel meče jí těsně minula. Poté udělala krok vpřed, aby provedla výpad. Nebyla však dostatečně rychlá, a tak se mu podařilo její čepel s lehkostí odrazit. Pokusila se nasadit kamenný výraz jako její mistr, jenže to moc nepomohlo, jelikož nejen její oči, ale i pohyby těla ukazovaly její další počínání.