The Terror Of Universe

Muž v okovech

Dveře vlaku se otevřely a do vagónu se prodral mrazivý únorový vítr, nesl s sebou zápach kanálů, popelnic a kdo ví čeho ještě. Bez ohledu na otravný ledový větřík se vlna lidí vyřítila z vozidla a zamířila k podchodu. Postupem času, a tím jsou myšleny vteřiny, se z chumlu začali oddělovat dvojice, trojice, ale i jednotlivci, až na konec zůstala jen jedna menší osoba. Dívka si upravila pletenou čepici na hlavě a nechala tak pramen černých vlasů opustit vyhřáté místečko, ve kterém doposud sídlil. Pohodila si s těžce vyhlížející taškou a zamířila po schodech na lidmi přeplněnou ulici. Když pokořila poslední schod, zastavila se. Její výraz se v okamžiku změnil ze sebejistého na vystrašený, stála teď na nějakém náměstí kolem kterého se tyčily do nebe mrakodrapy, kam se jen člověk podíval.

"Co mě to sakra napadlo? Proč jsem sem vlastně jela?" Od úst jí šla pára, když si pro sebe jen tak zašeptala. Z kapsy tmavě červené lyžařské bundy, která nejspíš vyšla z módy už tak před deseti lety, vytáhla starý dotykový telefon s popraskanou a poškrábanou obrazovkou, když se monitor rozsvítil, uviděla dívka bílím světlem znázorněné hodiny.

Bylo dvacet čtyři minut po osmé ráno, ulicemi majestátního města procházela, ne, spíš se prodírala davy místních spěchajících do práce a různých turistů na ranní procházce, sto padesát dva centimetrů vysoká dívka v otrhaném starém oblečení a v zablácených teniskách. Kdyby jste ji viděli na ulici jít proti vám, vyhnuli byste se jí velkým obloukem a modlili se, aby po vás nechtěla peníze. Přes všechno, čím si prošla, vypadala velice mladě, spousta lidí ji dokonce považují za dítě, nenávidí každého, kdo z ní dělá malé děcko. Při pomyšlení na to se dívka neovládla a trochu moc silně strčila do staršího kluka, ten vypadl ze směru a narazil do pouliční lampy.

Proč si všichni myslí, že mi je deset? To nepoznají patnáctiletou holku? Se zaťatými pěstmi a myšlenkami na několikanásobnou vraždu všech, co ji kdy ponížili, pokračovala v cestě. Míjela zrovna nějakou temnou vedlejší uličku, když jí něco zatahalo za kapuci bundy a vtáhlo ji do stínů.

---------

"Co si o sobě kurva myslíš ty pitomá krávo?" Vykřikl na dívku vysoký muž v černé kožené bundě a mrštil s ní o zeď domu. Ta si stačila jen krýt obličej a skrčit se, aby jí přicházející kopance ublížili co možná nejméně. Utrpení, které v tu chvíli prožívala, se zdálo skoro nekonečné, když najednou, z ničeho nic, přestalo. Pořád se bála otevřít oči a zjistit tak, co způsobilo ustání jejího mučení, podle všeho však nemusela. Slyšela někoho řvát mužským hlasem a zvuky bitky. Chvíli jen tak ležela na studené zemi a sbírala myšlenky, když si najednou uvědomila, že jí ten tajemný druhý člověk brání, nečekala ani na okamžik a vrávoravým krokem vyběhla zpoza popelnice ve vedlejší uličce a ztratila se v procházejícím davu japonských turistů. Po pár minutách schovávání se nenápadně vyplížila a co největší možnou rychlostí běžela prvním směrem, který ji napadl.

Po tom parchantovi nebylo ani stopy, to se však opovážila zjišťovat až několik bloků od samotného incidentu. Absolutně vysílená a celá rozbolavělá se zřítila na nejbližší lavičku v parku, do kterého se na konci svého úprku dostala. Jen s těží popadala dech, bolely ji žebra, o břichu raději ani nepřemýšlela.

Ani si to neuvědomila, a už padala hlavou dozadu a před očima se jí zatmělo.

---------

Z bezvědomí jí probudil něčí dotek na pravém rameni. Dívka se zmateně rozhlížela kolem, všechno vypadalo o dost červeněji než ráno. Kolem už nebylo tolik lidí a dívčino tělo už nebolelo tolik jako předtím, možná to bylo tím, že byla až na kost promrzlá.

"Co taková malá holčička dělá sama v parku a proč se rozhodla dát si tu dvacet?" Ptal se jí hlas přicházející z prava. Trhnutím těla se otočila tím směrem a s napřaženou pěstí vyrazila za zvukem. S leknutím se v půlce pohybu zastavila, když spatřila tu nejvlídněji vyhlížející tvář, kterou ve svém příšerném životě viděla.

"Pozor, nebo si ještě něco uděláš." Policistův vřelý úsměv se ve chvíli vypařil a nahradil jej výraz starostlivý. "Kde máš rodinu?" Zeptal se po dlouhém výdechu.

"Já-" Zarazila se, výraz toho starého strážníka ji natolik zaskočil, že zapomněla na nacvičenou frázi a vychrlila na něj pravdu. "Já nemám rodinu." Dokončila myšlenku a odvrátila pohled od jeho očí.

Myšlenkami jí probíhaly všechny vzpomínky na dosavadní život, na matku, otce, děti v ulici, spolužáky a jejich výsměšné tváře, kopance, modráky, a kdo ví co ještě. Po pár vteřinách ucítila tlak na rameni. Dívka se neudržela a sykla bolestí.

"Co je? Něco tě bol-" Zarazil se. "Kdo ti to provedl?"

"Jeden bastard pár ulic odsud." Ani nevěděla, proč pořád říká pravdu, ani neměla jediné tušení, jak přišel na to, že jí něco je. Jediné, čím si byla jistá, bylo, že chtěla co nejrychleji opustit toto místo.

Šustivý zvuk ji přiměl otočit se zpátky na strážníka, ten si sundával kabát od uniformy a dával jí ho kolem ramen. "Víš co? Půjdeš se mnou na stanici, ohřeješ se, dostaneš něco malého k jídlu a povykládáš mi o tom bastardovi. Co ty na to?"

---------

Dívka s kabátem přehozeným přes ramena šla ruku v ruce s postarším policistou, který nesl její nesmírně těžké zavazadlo vyprázdněnou ulicí, až se dostali k menší cihlové budově s americkou vlajkou vlající u jednoho okna. Už byli skoro u vchodu, když v tom se zpoza rohu vyřítila policejní auta se zapnutými sirénami. Policista jemně zatáhl dívku za ruku a donutil ji tak stoupnout stranou. Po několika okamžicích se otevřely dveře vozidel a z každého vylezl jeden policista a před sebou vedl jednoho kluka v černé kožené bundě a želízkách na rukou.
První procházel hoch, ve kterém poznala onoho magora, který ji napadl v oné temné uličce. Okamžitě se na něj chtěla vrhnout a vrátit mu to, když v tom zaregistrovala druhou osobu v černém. Měl tmavě hnědé vlasy, velice pěkný, i když poněkud pošramocený obličej a v levém uchu malou náušnici ve tvaru lebky. V očích se mu rýsoval neuvěřitelně smutný a zlomený pohled. Dívka si nemohla pomoct, prostě na něj musela zírat, zatímco jej odváděli dovnitř, musela tam stát aspoň minutu, protože se probrala z myšlenkové pasti s obličejem starého muže před očima. Něco jí říkal, ale to nevnímala. Rychlostí blesku zalovila v bundě a po několika dušervoucích vteřinách uchopila hledaný předmět. Byla to stará fotka, dívka se na ní pořádně zadívala, v popředí seděl na malé židličce asi sedmiletý chlapec s tmavě hnědými vlasy a přesně takovým smutným a zlomeným výrazem.

Černovláska pomalu otočila hlavu směrem k cihlové budově a se slzami stékajícími po tvářích vyslovila slova, která si přála říct celý život.

"Konečně jsem tě našla, bratříčku."

*********

Zdravím! Tady je můj nový experiment! Nebojte, v příběhu Twelve budu pokračovat, jen jsem se poněkud zasekl ve slepém bodě. Kdyby jste mohli být tak hodní a ohodnotili nějak tento nápad, tak bych byl moc rád. Váš, Qadalkanal