adoptovaná📆 [One Direction]

"Sbal si Mady."

Předem se chci omluvit za chyby :p

Seděla jsem na parapetu v pokoji,kde jsem společně se dvěmi dívkami. Venku je zataženo a prší, je bouřka. Silný vítr ohýbá stromy, přenáší věci z místa na místo a způsobuje strach. V rukách držím knížku, abych se aspoň trochu odreagovala, Harry Potter a princ dvojí krve. Tuto knižní sérii jsem dostala od svého bratra,když ještě žil, k narozeninám. Třináctým narozeninám, takže to už jsou dva roky zpět.

Po další hodině knihu odložím na poličku vedle postele a sednu si do měkkých peřin. Ze stolku si vezmu fotku mého bratra. Milovala jsem ho z celého srdce stejně tak i svou rodinu. Povzdychla jsem si,když někdo zaklepal na dveře. Lilly.

"Mady mám ti oznámit, že máš jít do ředitelny." oznámila mi a povzbudivě se usmála. Ta holka vážně ví jak udělat člověka aspoň trochu šťastného. Lilly si zalezla do pokoje a převlékla se. Já se vydala na konec tmavé chodby.

Potichu jsem zaklepala a čekala na vyzvání,které se ozvalo téměř hned. Otevřela jsem dveře a pohled se mi naskytl na ředitele a nějakého může, který mi byl však otočený zády.

"Dobrý den." pozdravila jsem skoro šeptem a sklonila pohled. Nemám ráda tuto místnost, nemám ráda tento dům a nemám ráda většinu obyvatel tohoto místa.

"Ahoj Mady. Klidně se posaď." nabídl mi,ale já jen zavrtěla hlavou na znak nesouhlasu a dál stála na místě. "Proč si nebyla na večeři?" optal se mě. Zhluboka jsem se nadechla než jsem odpověděla.

"Nebylo mi dobře, pane." pípnu. Nechápavě na mě pohledné. Pak mu to asi dojde.

"Jo už vím. Doufám,že jsi v pořádku pár dní jsi nějaká mimo. No,ale to není ta věc, kterou jsem ti chtěl zdělit. Sbal si Mady." zadrhla jsem se a stála jak opatřená.

"Já nikam nechci!" protestovala jsem i když vím, že to nepomůže. Smutně se pousmál.

"Já tě chápu holka,ale já to neovlivním. Bude ti líp. Pro tebe to bude lepší. Budeš mít klid od této školy,do které nerada chodíš, nebudeš pořád v šoku a budeš mít více svého prostoru. V tomto psychickém stavu tu nemůžeš být pořád. Tobě přispěje,když nebudeš pořád v kontaktu s tolika dětmi a budeš mít svobodnější vůli. Znám tě už skoro tři roky takže vím co ti pomůže. Teď běž. Zabal si věci a můžeš se jít rozloučit s ostatními nebo aspoň s dívkami." sledovala jsem ho se skleněnými oči, které jsem si snažila otřít,ale vždy je nahradili další slzy. Otočila jsem se a šla si sbalit své věci.

"Neznáte mě!" zařvala jsem ještě.

Liam's pow.
Bylo mi té dívky celkem líto. Žije tu skoro tři roky a pak jí oznámí, že si má jít sbalit. Neví s kým bude žít, neví jak se k ní budou chovat a neví jak se chovat ona k nim.

"Hlavně na ní moc netlačte. Samozřejmě tam musí panovat respekt,ale také důvěra, kterou si Mady získává těžce. Už jsem mluvil s ředitelem školy a jejími učiteli. Až skončí tento rok měla by jít na střední, na kterou musím říct, že se prý těší. Větší klid od těch dětí ze základky, čas aby se věnovala škole a nebyla v tomto hrozném stavu,který si bohužel uvědomuje, ale nic s tím nemůže udělat. Hlavně jí dejte čas. Jsou to sice skoro tři roky od smrti její rodiny, ale stále je plachá a uzavřená. Její bratr jí totiž zemřel před očima a rodiče byly zavražděni, když bylo dívce dvanáct skoro třináct a chvíli po tom zemřel její bratr." páni! To jsem vážně nečekal.

Po ukončení rozhovoru s ředitelem jsem měl zajít za ní na pokoj a vše jí vysvětlit. Prý tam budou ještě dvě dívky, takže jí když tak uklidní. Když jsem se blížil ke dveřím slyšel jsem vyšší hlasy. Dívčí hlasy.