Zmizelí

Rok

Už tomu byl rok. Celých dvanáct měsíců uběhlo od té noci, kdy se odehrála rozhodující bitva o Bradavice, ode dne, který navždy změnil osudy celých kouzelnickných rodů na obou stranách bitevního pole.

Na výročí této slavné bitvy, která srazila na kolena Voldemorta i Brumbála, se sešli všichni přeživší, studenti i vyučující z Bradavické školy a ještě pár dalších kouzelníků na nádvoří,před hlavním vstupem do hradu. Přesně na místě, kde proběhl poslední souboj druhé války s Pánem zla. V pravé poledne vyšel z tohoto místa dlouhý průvod. V jeho čele kráčeli zbývající členové Fénixova řádu. Kouzelníci, co kráčeli za nimi, nesliv náručí velké květinové věnce, aby s nimi mohli náležitě uctít památku padlých. Každý z přítomných svíral v ruce jeden bělostný květ karafiátu, jako symbol nevinných duší, jež před rokem předčasně opustily svá těla.

Všichni mířili na louky, které se rozkládaly na kopcích okolo Černého jezera. Tu, na samotném vrcholku kopce, ze kterého Voldemort shlížel na Bradavice, než začal se svým útokem, se nyní tyčil k nebi mohutný memorial. Rozestoupili se na trávníku okolo vysokého obelisku z bílého mramoru, do jehož naleštěných stěn byla vyryta jména všech, kteří se tehdy obětovali pro záchranu svobodného kouzelnického světa.

Slavnostní vzpomínkové řeči se nejdříve ujal Kinsley Pastorek, jakožto nový ministr kouzel. Jeho hluboký hlas se nesl vrchovinami a zarýval se do srdcí všech přítomných. Jeho slova byla podbarvena jeho vlastním smutkem, který vyvřel na povrch, zatímco hovořil o té noci. Jakmile domluvil, převzal si od Percyho Weasleyho velký věnec, který osobně položil k patě obelisku.
Po ministrovi se slova ujala nová ředitelka Školy čar a kouzel v Bradavicích, Minerva MacGonagallová. Její projev byl ještě více emotivní, než ten ministrův.

Hermiona a Ron, kteří byli jako studenti šestého ročníku také přítomní, pozorně poslouchali každé slovo, které z úst jejich profesorky zaznělo.Myslí se jim míhal jeden obraz za druhým. Nebyly to pouze obrazy bitvy, ale i jejich života před ní, ať už s Harrym nebo s Axelem. Když profesorka zmínila jméno zlatého chlapce, vybavila si Hermiona, jak jim Sirius poprvé řekl pravdu o tom, kam jejich přítel zmizel.

...

"Vidíš?Celou dobu jsem měl pravdu!" obořil se Ron na Hermionu, když jim Sirius povyprávěl alespoň tu část příběhu, kterou mu dědici Salazara Zmijozela odkryli. Hermiona společně s Weasleyovými, kteří jeho vyprávění také naslouchali,netušila, jak by měla zareagovat. Harry a Axelion tedy skutečně jsou jednou a toutéž osobou.

"Jak se to stalo?" promluvila nakonec Molly. Sirius se na ni podívala pouze pokrčil rameny. Sám totiž nevěděl víc než to, co jim právě řekl.

"A...Kde jsou teď?" zeptala se po dlouhém tichu Hermiona. Její hlas byl slabý a roztřesený. Trvalo jí docela dlouho tohle všechno vstřebat.

"To nevím. Když jsem je po bitvě hledal v domě Snapeů, nikoho jsem tam už nenašel. Nic jsem tam nenašel. Všechno a všichni byli pryč." O obrazech na západní stěně prostorného sálu se nezmínil. Nezdálo se mu to nijak podstatné.

...

Nedaleko od mladých Nebelvírů mezi čestnými hosty stál muž s vlnitými vlasy, oblečen do černé kožené bundy. Asi jako jediný vůbec neposlouchal, co Minerva říká. Jeho bouřkově modré oči byly zabodnuté do jednoho jediného jména vytesaného do mramoru.Patřilo mezi tu hrstku, která byla vyvedena ve zlaté barvě.

Harry J. Potter

Chlapec,který přežil, byl na památníku uveden, protože byl oficiálně označen za Voldemortovu oběť. Ti, co znají pravdu o jeho osudu,se totiž rozhodli, že bude lepší, když to veřejnost nebude vědět. Jediné, čeho by tím dosáhli, by bylo to, že by jeho i s jeho rodinou předhodili smečce hladových psů, v podobě haldy novinářů, nejen od Denního věštce. To si nezasloužil. Ani jeden z nich.

Siriusovy myšlenky byly daleko odsud. Namísto kamenného monumentu mel před očima obraz usměvavé tváře rozcuchaného brýlatého chlapce.Nedokázal svou mysl donutit, aby mu ukázala skutečnou podobu jeho kmotřence, se kterou se právě teď procházel bůh ví kde. Sirius často přemýšlel, kam se Harry i s celou svou novou rodinou poděl.Do takových myšlenek se nejčastěji ponořil, když se ocitl sám ve svém domě na Grimmaudově náměstí.

Poslední rok i s Remusem strávili tím, že se je pokoušeli najít. Nebyli ale nijak úspěšní. Sirius měl dokonce pocit, že se jim snad ani nepřiblížili.
Neměli jedinou stopu, která by je navedla na správnou cestu, chytali se tedy všeho, co by jim mohlo ukázat směr. Nejdříve zadoufali, že dvojčata nedokáží udržet na uzdě svou bouřlivou povahu a po nějakém čase jim začne chybět pozornost, kterou byli jakožto slavní hráči famfrpálu obklopení. Pozornosti se jim však dostávali stále, bohužel ne takové, ve kterou Remus se Suriusem doufali. Americký tisk byl plný zpráv o tom, že slavná famfrpálová dvojčata beze stopy zmizela z jakéhokoliv veřejného života. I v Denním věštci se občas objevil článek v podobném smyslu. Nemohli se ale propadnout do země. Zkusili tedy něco jiného. Axelion i dvojčata přece musí někam chodit do školy.Ani jeden z jejich rodičů by nedovolil, aby byl kterýkoliv z nich bez vzdělání. Pokusili se je tedy najít mezi studenty kouzelnických škol napříč světem. Tato jejich snaha ale byla zmařena velice rychle. Žádná ze škol jim totiž nedovolila přístup k informacím o studentech.

Teď, rok po jejich zmizení, tak byli na mrtvém bodě. Neměli vůbec nic a netušili, jak pokračovat. Možná by se měli smířit s tím, že jsou prostě pryč...

Stál na lukách, před ním se na pozadí vysokého památníku vznešeně tyčil Bradavický hrad, a přemýšlel, jak se asi Axeliovi, Siphii a Seastianovi daří. Na rameni ucítil povzbudivý dotek svého přítele. Remus Lupin stál celou dobu vedle něj. Když k němu Sirius vzhlédl, smutně se na něj usmál. Úsměv mu vrátil, načež se otočil zpět ke jménu.

"Doufám,že se máš dobře, Harry," zašeptal. Jeho hlas se ztratil pod náporem jarního větru, který se proháněl po vřesovištích na březích Černého jezera. Jediný, kdo jeho slova slyšel, byl Remus, který stál dostatečně blízko. Objal svého přítele okolo ramen, aby ho trochu povzbudil. Sám na tom ale nebyl o moc lépe. Mimoděk si vybavil soud, který rozhodoval o osudu Voldemortovy rodiny, i když ani jeden z jejích členů nebyl přítomný...