Zmizelí

Červený dům

Molly Weasleyová stála v předsíni u úpatí schodiště v Siriusově domě a s lehkým zamračením se tváři sledovala, jak kolem ní poletuje několik rozjařených kouzelníků. Je to jen několik dní, co uběhly tři roky od porážky Lorda Voldemorta a Sirius se rozhodl, že už nadále nebude čekat, až se Zmijozelové zase ozvou a raději to vezme do svých rukou. 

Dopis, který od nich dostal na Vánoce, jim poskytl dostatek vodítek k tomu, aby je našli. Tedy... Blackovi se jim najít nepodařilo, za co podle všeho mohla jejich práce pro KOKUSU, ale Snapeovi, to už byla jiná. Po dlouhých měsících hledání se nakonec dostal ke konkrétní adrese. Pod tímto kratičkým údajem se ukrývala stará farmářská usedlost v lesích nedaleko Burlingtonu. Najednou už nebyl důvod cokoliv nadále odkládat, a tak teď pobíhal po domě a společně s dvojčaty, Ronem, Hermionou a Remusem balil vše potřebné na dlouhou cestu za oceán. 

"Stejně se mi to nelíbí," prohlásila paní Weasleyová do okolního humbuku ten den už snad po sté. 

"Ale no tak, mami... O nás se přece nemusíš bát," zazubil se na ni Ron a s hlasitým cvaknutím zavřel svůj kufr. Čarodějka se jen o něco více zachmuřila, ale nic neřekla, jen dál tiše sledovala, jak přípravy vrcholí. Už to ale nevydržela, když se s ní všichni loučili. 

"Postarejte se tam o ně," zaúkolovala nekompromisně Remuse, jako by snad bylo potřeba mu jeho zodpovědnost za mladé kouzelníky připomínat. 

"Neboj se, Molly," usmál se na ni. Krátce ji objal, stejně přátelsky jako předtím Sirius, a následoval všechny na cestě ze dveří. 

Příroda už byla dávno probuzena a les i pastviny, okolo kterých vedla cesta k domu Snapeových, přímo tepali životem. Větvě košatých stromů se pohupovaly ve větru a listy šuměly jako vodopád. Po květinách, rostoucích podél prašné cesty, se zběsile proháněly včely, zatímco za plotem, v ohradě, se poklidně páslo menší stádo koní. Minuli bráni do ohrady a stačilo jim už jen pár kroků, načež se cesta stočila prudce doleva a mizela v lese. Kráčeli pod zelenou kletbou docela dlouho, než se před nimi v dálce objevil malý plácek, porostlý vysokou trávou, za kterým se mezi stromy konečně objevil jasně červený nátěr dřevěných stěn. 

Sirius zastavil na okraji lesa a sledoval, jak se před nimi trochu odkryl výhled na tři dřevěné stavby, které poskytovaly domov jedné z nejdůležitějších osob jeho života. Kouzelníci, jenž přijeli s ním, se zastavili vedle něj. Na okamžik to vypadalo, že Sirius zaváhal, že si to snad rozmyslel, otočí se na patě a vrátí se do Londýna, ale kouzelník nic takového neplánoval. Namísto toho se zhluboka nadechl, narovnal záda a vykročil po vyšlapané pěšině mezi kopretinami k usedlosti. 

Alesie byla doma sama, společnost jí dělal pouze její tříletý syn Neveah, který pobíhal okolo domu a naháněl štěňata, která se zatoulala daleko od Sigyn, vyvalující se vedle Salazara na sluncem zalité verandě. Merlin mu velice ochotně dělal doprovod a občas do něj opatrně dloubl čumákem, na co chlapec reagoval veselým vypísknutím. Alesie po nich občas koukla, aby se ujistila, že nikomu nic nehrozí, načež se zase sklonila k záhonu se salátem, který potřeboval zbavit plevele. 
Když byl záhon konečně čistý, vzala do rukou velkou proutěnou ošatku a malý nožík a těsně nad zemí uřízla dvě pěkně vzrostlé hlávky, které uložila do ošatky. Přidala k nim ještě několik červených rajčat a cibulku. Zvedla se a kontrolujíc, zdali má vše potřebné k přípravě večeře, se vydala k domu. Položila ošatku na stolek na verandě, pomazlila se se psy a zamířila k dřevěným bednám, které byly úhledně poskládány u stromu, na jehož větvi se v teplém podvečerním větru pohupovala houpačka. Na nich totiž ležel košík s vajíčky od sousedky. 

Když se přede dveřmi do domu ohlédla po synovi a zavolala na něj, aby ji následoval dovnitř, zůstala stát jako přikovaná. Ústa se překvapeně otevřela a ruce povolily stisk. Jak ošatka, tak košík s vajíčky opustili chvějící se dlaně a vysypali svůj obsah na dřevěnou podlahu. Překvapený a trochu i vyděšený pohled upírala k lesu, od kterého k ní přes malou louku právě mířilo hned několik známých tváří. 

Sirius se i se svými společníky zastavil pod stromem s houpačkou, jen kousek od verandy, na které stála překvapená Alesie. Té už se podařilo zavřít ústa, utřít špinavé ruce do plátěné zástěry a malého černovlasého chlapce schovat v lemech po kolena dlouhé modré sukně. Sirius se její obezřetnosti vůbec nedivil. Ve snaze ji trochu uklidnit se na ni mile usmál a zvedl ruku na pozdrav. To jednoduché gesto jako by Alesii probralo z toho podivného transu. 

"Co tady děláš?" Z nějakého důvodu, pro ni bylo jednoduší mluvit jen s prvorozeným Blackem a na zbytek kouzelníků zatím nebrat ohledy, aspoň dokud se nevzpamatuje z prvotního šoku. 

"Čekal jsem, opravdu hodně dlouho, jestli přijedete vy, ale nezdá se, že byste se k tomu nějak měli, a tak jsme se rozhodli, že navštívíme my vás," odvětil zvesela Sirius, jako by to snad nic neznamenalo. 

Alesie uhnula pohledem a přes záhony se zahleděla směrem k nedaleké řece. Chvíli bylo ticho, během něhož se Alesie uklidnila natolik, aby se znovu otočila ke skupince, která se jí tak nečekaně objevila na zápraží. Přejela je všechny chladným pohledem, který je všechny donutil přemýšlet, jestli udělali dobře. Zavřela oči.

Když je zase otevřela po tváři se jí rozlil pobavený úsměv. Jednou rukou si prohrábla tmavé vlasy, které jí povlávaly okolo tváře a tiše se zasmála. Pak spřáhla ruce a prohlásila: "Obávám se, že pro všechny asi nebudu mít dost čaje!"

Z angličanů s těmi slovy opadly veškeré obavy a skutečně od srdce se zasmáli.