Dětství
/věnováno mému otci a vnučce/
To bývalo vždy v neděli,
když's dlouze, tvrdě spal.
Plížila jsem se k posteli,
vykřikla vstávej a tys vstal.
Pak jsme šli spolu do polí,
prošli jsme kopce, údolí,
kde tekly říčky, potoky,
co hrávaly nám do noty.
Běžíme podél potoka,
vidím to jako dnes.
Dřívko jsme do něj hodili
a proud jej kamsi nes.
Najednou dřívko zmizelo,
kam jsi se jenom podělo?
Já chci se zase zout,
pobíhat kolem potoka,
razit ti cestu, hledat proud!
A už je zase neděle,
proč vstávat brzy z postele?
Slyším však hlásek : „Babičko
vstávej, už je sluníčko!"
Zas běžím podél potoka,
dřívko jsme do něj hodili,
cosi mi spadlo do oka,
zastavím se jen na chvíli.
A ty chceš se také zout,
pobíhat kolem potoka,
razit si cestu, hledat proud.
Já chci se s tebou zout,
najít tu cestu,
zmírnit proud.
