Pochodeň (TaeKook) ✔

I know, Tae. I love you too

,,Jungkooku, klepu na dveře. Neslyšíš to nebo co?" ze záznamníku se ozval Taehyungův krásný hluboký smích.
,,Kookieeeee, tak mi otevři. Víš, že tu docela mrzne?" přehrála se další zpráva. Bylo jich tam desítky a i když je Jungkook již slyšel, pouštěl si je pořád dokola. Truchlil.
,,Víš, žes to byl ty, kdo mě k tobě pozval? Mohl jsem celou dobu dělat něco jinýho, bez toho, aniž bych se měnil na ranpouch," opět se zasmál. Byl tak šťastný. Všeobecně usměvavý chlapec.
,,Nechceš mě vidět? Kookie, proč mě ignoruješ?" mladší si smutně povzdechl a rychlým pohybem si ponořil obličej do polštáře. Chtěl ho vidět a to moc. Víc, než kdy před tím. Dokonce i teď.
,,Tohle už fakt není vtipný... Vidím, že se ti svítí v pokoji," od této chvíle zněl Taehyungův hlas netrpělivě a podrážděně. Nicméně po chvíli se sklidnil. Jungkook to viděl jako živě, když si vzpoměl, že ono světlo ve svém pokoji v ten okamžik zhasl. Jakoby to něco změnilo. No, moc nenápadné to nebylo. Teď, když nad tim přemýšlel, tak to světlo mohl klidně nechat svítit. Nic by to nezměnilo. Jen by asi Tae zareagoval trochu jinak.
,,Jungkookie?... Udělal jsem něco? Proč jsi zhasl?" nic... Absolutně nic jsi neudělal. Jen to, že jsi mě až moc zaujal, Kime, pomyslel si Kookie a na postel si lehl normálně. Začalo mu být špatně. Jak ze sebe, tak z žaludku, který ho začal pobolívat.
,,Bojím se o tebe... Ozvi se, prosím," černovlasého to bolelo. Slyšet Taeho s nejasností a starostí v hlase. Dokonce v tu chvíli přemýšlel, že mu otevře. Nakonec však ne. Musel si to nejdřív všechno promyslet, i když to měl naplánované měsíce dopředu. Dále to zdržovat ale nelze.
,,Lásko?..." to oslovení nahrnulo Kookovi slzy do očí. To je poprvé co brečí. A bolí to. Hodně. Tae... ho miloval. Cítil to z něj. Tu lásku a náklonnost, kterou mu ze své strany dopřával. Jungkook ale nikdy nebyl schopen rozeznast lásku od spásy. Alespoň Taehyungovi s radostí dopřával to teplo, které z něj sálalo. Tu energii. Toho jediného byl schopen. Tedy... vlastně ještě jedné věci, které se však bál. Stejně to udělal pouze pro něj. Pro Taeho.
,,Já tu budu stát klidně ještě rok. Jsem vytrvalí, víš? Jo.. to asi víš," úchylně se uchechtl a dlouhou dobu nezavěsil. Asi čekal, že mu Jungkook něco odsekne, nebo řekne, že je kretén. Ano, opravdu to očekával, ale Kookie byl neustále zticha v zajetí svých myšlenek. Tak to bylo ovšem i teď. Jenže teď byl Jungkook klidnější. Proklínal se, ale klidně oddechoval nechávajíc stékat po své tváři pár slz.
,,Chováš se jako tehdy, když jsme se poprvé potkali. Všude si se přede mnou schovával, ale nakonec jsi to byl ty, kdo učinil první krok. Uděláš to i teď? Bylo by to romantické," Tae byl opravdu trpělivý v čemkoli, co zrovna dělal. Zvládl vydržet u jedné věci hodiny a to i když mu nešla. Za to ho Jungkook obdivoval. Proto si ho vybral. Ale vybral si špatně... Nebo to mu jeho svědomí říkalo. Nemuselo by to tak být, kdyby... kdyby. Ahhh, fuck it! Jasně, že to tak muselo skončit. Taehyungův život přecijen nebyla procházka růžovým sadem, i když se Jungkook snažil o opak. Napravit to. Ale zjistil, že to jde jen zhoršit. A to nemohl dopustit.
,,Kookie, chceš, abych vykopl dveře? Protože právě k tomu mě tvé chování vede..." tohohle se Jungkook vylekal, ale byl si jistý, že by něco takového Tae neudělal. Byl až moc hodný na tento svět. Možná i proto mu osud umožnil odejít.
Kookie se zakabonil při náhlém píchnutí v břiše. Bylo mu hůře a hůře. Věděl co přichází.
,,Posloucháš tohle vůbec?" ano, Tae. Už od té chvíle, co si tvou krví zašpinil ruce. Stále tam je. Má ji dokonce i za nehty. Nezvládl ji smít. Ne po tom všem, co se stalo. Jeho zrak teď dokonce spočíval na tobě. Ležíš si tam. Na studené podlaze a tak sám. Už je to tedy jen tvé tělo, které krvácí. Už ne tvá duše, Tae. Můžeš se radovat...
Jungkook se skutálel z postele a doplazil se až k mrtvému tělu svého milovaného přítele. Lehce roztřešeně ho chytl za ruku a přiblížil ji ke svým rtům, kde ji nakonec z lehka políbil. Zavřel oči a vzpomínal. Ne však na hezké zážitky, které s Taem prožil, ale na to kruté před čím tohohle krásného chlapce zachránil.
,,Kookie... miláčku... miluju tě, víš?" rozlehla se po pokoji poslední hlasová zpráva, kterou Jungkookovi poslal. Teď už se Kookie naplno rozbrečel, stále majíc zavřené oči.
,,Ano, Tae. Taky tě miluju," vydechl chlapec naposledy a v bolestných křečích zemřel, vedle své lásky.

Jeon Jungkook byl pochodní. Jednou z mála na téhle planetě. Jeho úkolem bylo darovat jednomu člověku to nejhezčí, co mohl dotyčný prožít. Nejkrásnější budoucnost, kterou by si zasloužil. Tae byl někdo, díky kterému mohl Jungkook vzplanout. Někdo, kdo ho dáse říci vlastnil, aby mu svítil na cestu. Jenže v těch zákoutích tmy mohl Jungkook spatřit jen to špatné. Taehyung prostě nemohl žít šťastně, i když tak zprvu vypadal. Byl hned ze začátku dost optimistický, ale to byla jen přetvářka. Ani láska tohle nemohla spasit, protože bohužel pro něj se zamiloval do pochodně. A to člověka spálí.
Jungkook viděl pouze jedno jediné řešení. Vraždu. Zabít toho, kterého má nejraději. Plánoval to opravdu už dlouho a i když se k tomu neměl, tak to nakonec stihl včas. Jinak by se totiž Taehyungovi stalo něco mnohem horšího. Co? To nevěděl, ale věděl, že dělá správně.
A tak Jungkook, jako uhasínající pochodeň bez svého vlastníka, která ho smrtelně spálila, zemřel. Stejně, jako ten oheň.

...
Ahoj😊 tahle jednodílovka mě napadla včera a dokonce jsem to i stihla v ten samý den napsat😱 překvapilo mě to, protože mi vždycky jedna kapitola trvá tak 50 dní😂 asi to bylo tím, že to je VKook❤😂
Už dlouho jsem přemýšlela, že něco na můj otp ship napíšu a rozhodla jsem se nejdříve pro tuhle krátkou ff❤

Budu strašně ráda za hvězdičku či komentář❤❤❤