Moje sny

Velký stín

24.1.2019 - Doma

Moc přesně si to nepamatuji, ale myslím si, že sen začal, když jsem přišel pozdě v noci domu. V mém případě nic neobvyklého. Poslední dny nemůžu spát, moc nejím a smutná nálada je na denním pořádku. Klasicky jsem přišel ke vchodu, otevřel dveře, sundal boty a vešel dovnitř do chodby. Sundal jsem si bundu, pověsil jí na věšák a boty uklidil do botníku pod zrcadlem. Už jsem chtěl jít do pokoje když jsem si všiml, že dveře jsou pootevřené. Řekli by jste si, že je to normální. No a co? Tak jsou prostě otevřené. Problém byl v tom, že pod námi nikdo už dlouhou dobu nebydlí a tudíž ani netopí, vždy když přijdu domu, v mém pokoji je zima, takže vždy nechávám zavřené dveře. Nelámal jsem si s tím hlavu, protože jsem byl opravdu dost unavený a už jsem se viděl v posteli. Otevřel jsem dveře a rukama snažil poslepu nahmatat postel podél které jsem se dostal k nočnímu stolku. Rosvítil jsem lampičku a v tu ránu jsem viděl stín čehosi za mými okny. Ztuhnul jsem. Bydlím ve druhém patře, to přeci není možné, ale asi se to leklo a uteklo, řekl jsem si. S potem krku jsem se převlékl, lehl si na postel, přikryl pěřinou a zhasl světlo. Vzal jsem všechny své polštáře, zachumlal se pod peřinu a zavřel oči. Už jsem byl v takovém polospánku, když jsem uslyšel jakýsi divný zvuk. Znělo to jakoby kočka škrabala drápy o parapet. Jakoby sjížděla suchá křída po tabuli. Ten zvuk mě přinutil otevřít oči. Následoval pohled k oknu a zase to tam bylo. Tentokrát jsem ale udělal něco, co bych v realitě nespíš nikdy neudělal. Zvedl jsem se z postele, šel otevřít okno a poté jsem na tu věc začal strašně křičet. Ať jde pryč a furt mě neotravuje. Postava se lekla a začala utíkat. V tom momentu jsem si uvědomil, že vlastně nelétá, ale chodí po dvou. Ale co mi bylo ještě více divné bylo to, že pod mými okny byla jakási betonová deska táhnoucí se podél celé budovy. Já vím, nedává to smysl, ale prostě tam byla. Ta věc po ní začala utíkat prycm ode mě. Chtěl jsem vědět co to je, takže jsem vylezl z okna a běžel za ní. Byla velká, nemotorná a pomalá. Celou cestu jsem strašně křičel ať vypadne a nechá mě být. Byl jsem už skoro u ní, ale nevěděl jsem jak jí zastavit. Skočil jsem té věci pod nohy a chytil jí. Měla velké chlupaté nohy. Ta noha vypadala jak noha Yettiho z filmu Příšerky S.R.O. Jak jsem jí chytil, ztratila rovnováhu a začala spolu se mnou padat z budovy dolu na zem. Padali jsme dlouho, to si pamatuji. Padali jsme furt hlouběji a hlouběji do té strašně husté mlhy mého rodného města. Myslel jsem, že umřu až dopadnu na zem, protože nikdo přeci nemůže přežít takový pád. Ale při letu mě ta věc chytila za pas a dala si mě k sobě, jakoby mě chtěla ochránit před nárazem. Už jsem viděl zem a počítal se smrtí, ale ta věc mě natočila tělem nahoru a svým tělem směrem dolu. To mi zachránilo život, protože jsem při dopadu přistál na té obrovské věci. Když jsem se probral z toho šíleného letu, koukl jsem se pod sebe a teprve v tu chvíli mi došlo co to je zač. Byl to muž, velký muž. Měl černé vlasy, husté černé vousy a takový hnědý přehoz na sobě. Vypadalo to jako overal. Koukl se na mě a pomalu začínal nabírat vědomí. Poté se postavil nohama na zem a já čekal konec. Že mě zabije nebo dokonce bude mučit. Ale udělal něco, co jsem opravdu nečekal. Před můj hrudník natáhl svou ruku. Já udělal totéž. V té chvíli jsem si uvědomil jak moc velkou ruku má. A poté řekl slova, na které dokonce svého života nezapomenu. Já jsem Harry, jak se jmenuješ ty?