Trofeje [Changlix ff]

Trofeje

Pojď, něco ti ukážu.
Šokem jsem se zastavil před prahem, rukou se zachytil rámu dveří. Oči těkaly po potemnělé místnosti. Skrz zatažené závěsy dovnitř pronikal jen proužek světla, ve kterém se vznášel zvířený prach. V kamenné tváři se moje zaražení neodrazilo, ale v mých očích ano. Nevěděl jsem, kam se podívat dřív. Felixovy trofeje se nedaly přehlédnout – byly všude a jedna hezčí, než druhá.
„Překvapený?" broukl Lix za mými zády a jemně mě prsty postrčil dovnitř. A já, jako hadrová panenka, neprotestoval. Přes rameno sjel na mou ruku až k dlani, kterou zvedl. Chtěl jsem se mu vytrhnout, ale nemohl jsem. Mohl jsem jen pozorovat, jak vzal moji ruku a přiložil ji na hladké peří.
Byl jsem jako paralyzovaný. Pojď, něco ti ukážu. Slyšel jsem v hlavě jeho hlas. Pojď, něco ti ukážu.
A tak jsem šel a on mi ukázal svojí zkázu.

Až teď jsem si pořádně uvědomil, co vlastně vidím. Andělská křídla visela ze stropu na saturně nebo byla připevněna na zdech na hácích. Viděl jsem majestátní křídla archandělů i drobná bělostná křidýlka malých děti. Všechna zaživa odřezaná a vystavená; lovecká kořist mého Felixe.
Má vlastní křídla, teď schovaná schopností neviditelnosti, začala svrbět. Chtěl jsem se poškrábat, ale nemohl jsem. Přestože Felix to už věděl. Jinak by mi to neukazoval.
Má vlastní křídla měla skončit v této sbírce.
„Lidé si nechávají jelení parohy. Vy andělé si schováváte rohy démonů... a my si necháváme vaše křídla," překvapení a bolest v mém srdci vystřídal chlad a prázdno. Měl bych cítit vztek, měl bych být zhnusený, ale nic z toho nepřicházelo. Jen tichá, dusivá prázdnota. Snad jako kdybych to někde uvnitř sebe tušil, že Felix nebude obyčejný smrtelník.

„Kolik jsi nás zabil, Felixi?" můj hlas nebyl nic, než vrčení. Felix ale nevypadal, že by si z toho něco dělal. Na jeho tváři se jako řezná rána objevil úsměv, když nábožně přejel po drobných sinavých křídlech. Vypadají jako Jeonginovi.
„Na stovky. Tady mám jen ty nejkrásnější. Během Velké nebeské války si ani jedna strana nebrala servítky a ty to víš, Binnie."
„Neříkej mi tak," až moc to oslovení bolelo; to důvěrné nežné oslovení prosycené city.

Felixův úsměv nemizel, ale v jeho očích se něco objevilo – odevzdanost a smutek. Několika kroky překonal vzdálenost mezi námi, takže jsem musel pozvednout bradu, abych se mu mohl dívat do očí. I přes výškový rozdíl jsem na něj hleděl chladně a rezervovaně – ale někde uvnitř jsem ho chtěl mít ještě blíž.
„Ale Binnie..." Felix se natáhl k mé tváři a zlehka po ní přejel prsty; projelo mnou mrazení, „vždyť tě znám."
A dřív, než jsem se nadál, jsem cítil jeho rty na svých.

Jedna má část ho chtěla odstrčit, splnit svou povinnost – zabít dalšího démona, co má na rukou krev mých druhů. Ale ta lidská část, která ho bezmezně milovala, mu vyšla vstříc.
Z něžného polibku se stal dravější a dravější, zády jsem se náhle opíral o studenou zeď, ale nijak mi to nevadilo – pod bříšky prstů jsem cítil Felixovu horkou kůži. Každou jeho pihu i nedokonalost jsem znal nazpaměť.
Bylo to naposled.

Když jsem přejel dlaní na jeho boky, nahmatal jsem pouzdro s dýkou. Spolehlivě ho zakrývala velká mikina, co měl Felix na sobě. Rukou mě odstrčil a během vteřiny vytáhl ostrou břitvu sám, aby mi jí pak přitiskl na hrdlo.
Odtrhl jsem se od jeho rtů, abych mohl spatřit jeho oči. Špičáky se mu zvětšily a oči ztmavly – vědomím, že mě má v hrsti; vědomím, že mě může každý moment zabít.
„Řekni moje jméno, Binnie," zašeptal tak naléhavě, až jsem se zachvěl. Stál tam, s mým životem ve svých rukou... a přesto mě žádal o vlastní smrt.
„Řekni moje jméno, Binnie..." zopakoval svá slova. Hruď se mu prudce zvedala a já viděl ve světlých vlasech rohy, jak mezi nimi prosvítají. Ještě chvíli a ztratil by svou příčetnost. Ale já to nemohl ukončit tak rychle.
„Měl jsem být tvoje trofej, Felixi?" místo odpovědi mladý démon jen přikývl.
Nemohl jsem si odpustit posměšný smích. „Zmiz z tohohle světa. A umírej s myšlenkou, že ses zamiloval do anděla... to tys byl moje kořist..." odmlčel jsem se a naposledy jsem se naklonil k jeho rtům. Poslední dotyk, poslední jiskření, než jsem zašeptal:
„... Yong-boku."
Poslední, co jsem viděl, byl démonův úsměv; záblesk jeho tesáků. A pak nic. Dýka s tupým zvukem dopadla na zem.
Osaměl jsem.

Kolena mě neudržela na nohou, svezl jsem se po dveřích a snažil se popadnout dech. Někde u srdce jsem cítil tupou bolest. Felix byl pryč a už se nikdy neměl vrátit. Žádný démon nepřežil vyslovení svého skutečného jména. Proto si ho každý tak střežil. Když mi ho Felix řekl, zpečetil tím svůj osud.
Jenže když jsem se podíval na vystavená křídla a lesknoucí se čepel dýky, tu bolest přehlušilo uspokojení.
Zabil jsem vraha.
Kterého jsem miloval.

Woho!
Upřímně jsem se zděsila, když jsem zjistila, že na cz/sk Wattpadu je asi sedm fanfikcí na Changlix, z toho jedna už je moje (najdete ji na mém profilu~ ). Asi jsem jen rozmazlená od BTS, protože tam je výběr neskutečný (zas je ale máloco kvalitní)...

Takže to chce napravit.
Spíš než cokoliv jiného je to zase krátká črta, jelikož blok je zmetek a pořád mě úplně nechce opustit. Tudíž moc ocením vaši zpětnou vazbu, ať už v podobě hvězdičky nebo komentáře!

See ya,

Enemia~