Spisovatelský blok je ****

Drak

Tahle krátká povídka vznikla za třicet minut. V psychologii nám učitelka zadala úkol napsat krátkou povídku na téma "drak". Inspirací byla píseň výše uvedená

Oheň

Moment kdy ten drak vyletěl zpoza jednoho z vrchů Arekat, byl ten moment, kdy jsem si uvědomila, že pokud přežijeme, Rae mě zabije. Jako vždy, nepromluvila ani slovo, ale já cítila, jak její zelené kočičí oči se mi zabodávají do zad. Otočila jsem se a vydala ze sebe hloupé, „Ups," což jí asi naštvalo ještě více. Čerstvý sníh se jí usazoval na havraně černých vlasech a kvůli bílému prostředí všude kolem, tmavě hnědá kůže vystupovala ještě více.

Otevřela ústa, ale než stihla mi cokoliv říct, dračí řev nás obě donutil si zacpat uši. Celá hora se zatřásla a zasténala. Tenhle zvuk jsem moc dobře znala. Popadla jsem Rae za ruku a přitáhla ji blíže k sobě, něco, co bych ještě před pár týdny odmítla, i kdyby mě to mělo stát život. „Drž se!" zakřičela jsem přes další zaskuhrání ledu a kamene.

Chytla se mě a ani ne pět sekund poté, se ta úzká cestička vedoucí skrz Arekat utrhla. Nedokážu říct, jak moc dolů jsme spadli, jen vím, že já osobně jsem si nic nezlomila. Co se však stalo, bylo také nepříjemné. Na chvíli jsem asi vypadla, protože když jsem se zorientovala, Rae nikde nebyla. Všude kolem mě byly bílé stěny a nemohla jsem se pohybovat. Panika mi sevřela srdce a mimoděk mi nakopla můj magický dar. Můj dech zteplal a po chvilce jsem začala vydechovat slabé plamínky.

Nebylo to poprvé, co jsem využila svou magii, abych se doslova vyhrabala ze špatné situace. Kožešinové části mého brnění byly nacucané vodou a cítila jsem, jak mě táhnout dolů. S napětím všech sil jsem se vyplazila na povrch. V tu chvíli mi srdce přestalo pracovat. Rae, blázen Kerénský, bojovala s tím drakem sama. Své těžké ocelové brnění zřejmě někde odhodila, protože bojovala jen v promočeném triku a kalhotách, bosky. Možná i díky tomu uskakovala každé ráně hbitě jako kočka, ke kterým byl její národ přirovnáván. Jedna rána ji avšak trefila. Bylo to zrovna tehdy, když mě zahlédla a usmála se na mě. Takhle mi chtěla naznačit, že vše je v pořádku. Bohové mají krutý smysl pro humor. Síla švihu ji poslala do kopy sněhu. Když jsem uviděla, jak se drak nadechuje, nohy se mi rozběhly samy.

Život

Myslela jsem, že je po mě. Dělá ze mě sobce to, že jsem si to i trošku přála? Povedlo se mi ze sněhu vyhrabat dříve jak Gwen a i když mě to rvalo srdce, nemohla jsem jí pomoci. Popadla jsem nejbližší zbraň, což byl zrovna její meč a upoutala pozornost té přerostlé ještěrky. Stejnak by nás našla a takhle alespoň jedna měla šanci na přežití. Ani nevím, kde jsem nechala brnění. Jen jsem tušila, že mě nic nesmí zpomalovat.

Moje kůže už byla natolik zmrzlá, že jsem ani nevnímala bolest. Bylo mi jasné, že se včas z té kopky nevyhrabu, abych se vyhnula dračímu plamenu. Zavřela jsem oči a snažila se myslet na něco pěkného. Jedno z pravidel Dil-Shoora bylo „Válečník by měl zemřít s úsměvem na rtech a vzpomínkou na klid." Kupodivu, první co se mi vybavilo, nebo spíše vybavila, byla Gwen. Jak ze sebe dělala hlupáka v taverně, aby lidé odvrátili svou pozornost ode mne. Jak jsme si ještě před pár hodinami povídali v té zamrzlé jeskyni o životě, smrti, radosti, smutku...

Když to stvoření zařvalo a já cítila vlnu tepla, jak se ke mně blíží, usmála jsem se. Ale po chvilce, hluk byl stále stejný. Pořád jsem žila. Otevřela jsem pomalu oči a svět jakoby přestal se v ten moment točit. Gwen, idiot Xaronský, přede mnou stála a blokovala oheň svým tělem. Ano, je ohnivý mág, ale i tohle je moc!

„Co u všech Bohů děláš!?" zaječela jsem a vyskočila, svaly z ničeho nic funkční a plné energie. Drak zavřel tlamu. Díval se zmateně na Gwen, asi stejně jak já. „No," uchechtla se, bouřkově šedé oči najednou zářivě oranžové a plameny tančily po její bledé pleti, „oplácím ti laskavost!" Předpažila obě ruce, otevřela ústa. Stvůra nevěděla, co ji zasáhlo. Zařvala a začala se zmítat. Drak, i když by to mělo být nemožné, začal hořet.

Stála jsem tam jako kůl. Upřímně jsem nevěděla, co dělat. Po pár minutách to vše přestalo. Z draka byla pečeně a Gwen jen tak stála zády ke mně. „Gweny?" zeptala jsem se, pokládajíc ji ruku na pravé rameno. Nevydala ze sebe ani hlásku, prostě se jí podlomila kolena. Měla jsem co dělat, abych ji zachytila. Obě jsme se svalily na tvrdou zem a já se poprvé podívala, kam jsme to vlastně spadly. Naštěstí ne moc hluboko a vypadalo to, že i tudy se budeme moct dostat do Zaonkaru.

Tiché zasténání upoutalo mou pozornost. Gwen na tom nebyla dobře. Z levého koutku ji tekla čerstvá krev, po bližším prozkoumání jsem zjistila, že celý vnitřek úst má spálený, dýchala těžce, konečky prstů byly uhelnatě černé. Zhluboka jsem se nadechla, rychle si upevnila její meč k opasku a s vypjetím zbývajících sil se zvedla s tou zbrklou zrzkou v náručí. Kroky byly nejdříve nestabilní, ale po chvilce jsem si na zátěž zvykla natolik, abych mohla zase já ji zachránit. „Ty ovládáš oheň," zašeptala jsem něžně, když zlatá záře z mého těla začala putovat skrz Gwen. Dýchání se vrátilo do normálu, ale já se cítila, jakoby mi hořely plíce. Černé popáleniny se vstřebaly, ale já bych si nejraději teď uřezala prsty. „Já zase život," dopověděla jsem, snažíc se ignorovat to nesnesitelné pálení v ústech a hrdle.