Slohová práce T_T

Vysvědčení prototyp

Ptáte se na vysvědčení? Zajímá to všechny okolo a teď i vás, čtenáře. Ale já nebudu rozebírat ani tak mé známky, jako to , co se děje, když vysvědčení dostáváte. 

Nezdálo se vám nikdy vysvědčení tak důležité? A hlavně to pololetní? Tak to já jsem opak. Je jedno jestli je to na obyčejným papíru nebo na speciálním papíru pro mučední výpisy známek. Mám z toho nahnáno ať si to třeba někdo nakreslí na čelo. A proč vlastně? Je tu spousta faktorů. Jsem naštvaná, protože vím, že by to mohlo být lepší. Brečím, protože za to můžu já. Raduji se, jelikož to k vysvědčení taky patří. Jak se ale člověk cítí, když stojí před učitelem a ten vám předává váš "trestní rejstřík" a komentuje vaší prestižní práci. 

Nejhorší je, když na to vysvědčení čekám. Budu na konci s vyznamenáním a nebo mi tak učitelka vážně dala tu trojku? Mám tam jít a smát se? Co si o mě ta učitelka asi pomyslí? Podobných otázek vytvořím miliardu za sekundu. Naplánuji přesný postup. Nacvičím si přesně to, co jí k té prácičce řeknu. I tak to dopadne jako vždy. Přijdu se sebevědomím a čistou duší? To by jste ale byli naivní, kdyby vaše odpověď byla ano. V tu chvíli vám někdo ždímá žaludek a kropí kyselinu na hlavu. Klepou se vám kolena tak, že se radujete z pomalé chůze připomínající slimáka co nutně potřebuje na záchod? Takhle to ale je. Vzít jen ten papír do ruky je nadlidský výkon. A jste bůh, když se vám podaří ten výpis nepozvracet. Co vám na to, řeknou doma, co? Krása, že. Musí na vás být pyšní. Ne? Nemyslíte si to? To je jedno. Oni stejně počítali s horším, tak jste v suchu. Ale vy. Štve vás to? Jsou tu čísla vysoký až až? Mě to teda štve pořádně! A dupnu si aby se to změnilo! Přece to nenechám jen tak. 

No tak zase dobrý s tou motivací. Spadlo pár slaných kapek. A však já už nejsem smutná. Ale není mi to jedno. Radost z toho taky zrovna nemám ale co už, teď to vrátit nepůjdu. V tuhle chvíli bývám naštvaná až k vraždění. Míchá se ve mě spousty emocí, vře ve mě krev a obličej mám rudý zlostí. Zlobím se na sebe moc a přitom mi to je k ničemu. Vždy to totiž dobře dopadne, ať by jsem se zlobila, nebo plakala nad míru. Pokaždé vím, že když se vrátím domů za maminkou, dostanu pusu na líčko, bonbónky a popravdě i zaslíbené pohlazení po vláscích. V tu chvíli si uvědomím, že to vysvědčení zase tak zlé není. 

Jsem ráda, že mi maminka pomáhá si uvědomit tak důležitou věc. A tou je, že ať ty čísla jsou jakýkoliv, jestli se cítím utahaná z učení a tvořím sbírku vypitých energiteckých nápojů a dělám si čárky po každým vypitým kafi, tak můžu doopravdy za sebe říct, že je to vysvědčení krásný a hlavně vydřený.