Bylo to tu pro mě hodně těžký, zvlášť, když jste mě přehlíželi a prakticky jste mě vypustili ze života. Zažil jsem tu hodně nepříjemností, ale kvůli vám jsem se to snažil nějak přetrpět. Stálo mě to hodně ran a modřin. Velkého utrpení a spoustu bolesti. Zvládal jsem to dlouho, déle než kdokoliv jiný. Bál jsem se vyjít z domu. Bál jsem se zdržet na ulici déle než bylo třeba. Neměl jsem tu přátele, neměl jsem nic co jsem miloval. Ale snažil jsem se to nedávat najevo, jen kvůli vám. Každý den jsem se obával že se mě někdo zeptá na to, proč nikdy nesundám mikinu, i když venku byli třicítky a bylo na mě vidět že se peču, tak i tak jsem si jí nesundal, bylo to jen kvůli vám, aby jste se o mě nebáli. Už to však nezvládám. Odpusťte mi.
Matka odhodila dopis a šla do koupelny se slzami v očích. Už byl slyšet jen zděšený výraz. Našla svého jediného syna ve vaně plné krve, se zakrvácenou žiletkou v ruce. Otec vzal okamžitě mobil a volal pohotovost.
ČTEŠ
Pražák
RandomVždycky existuje místo kam patříte a cítíte se dobře. Každý to zná, ale jen málo komu se stane, že z tohoto místa odejdete a už se nikdy nevrátíte. Možná tak ve vzpomínkách. Přijdete o všechno, o přátelé, o domov a dokonce i o život...
