From the depths of the ocean

Část 5*

Vyšla jsem z hotelových dveří. Venku už bylo docela šero, chtěla jsem se stihnout vrátit do západu slunce na pokoj. Mám tak půl hodiny. Šla jsem písečnou cestou mezi stromy rovnou k moři. Když jsem se vynořila z houští těsně u pláže, zadívala jsem se na odlesk vody. Jemné paprsky slunce narážely na vodní hladinu a tvořily tak nádhernou atmosféru. Posadila jsem se na břeh a nechala volně proudit mé myšlenky.

Po nějaké té chvíli, koukajíc se na obzor, jsem za sebou uslyšela zašustění listí keře. Prudce jsem se otočila, ale v přítmí onoho večera jsem pouze zahlédla siluetu vysoké postavy. Trochu jsem se zděsila, když jsem si uvědomila, že sedím sama večer na pláži a blíží se ke mě neznámá postava. Začala jsem se zvedat a přemýšlela o útěku. Když si postava všimla mojeho strachu a nejistoty, zastavila a udělala krok zpět. Typla bych si, že o mě do té doby ani nevěděla.

Normální holka by asi už utekla, ale to by tady nemohla stát sama Lisa Moonlight. Přimhouřila jsem oči, otočená směrem k postavě a žasla jsem. Byl to muž. Udělala jsem krok blíž. Pak ještě jeden. A ano, jsem opravdu zvědavá, co toho chlapce přivádí tak pozdě večer na pláž. I když on si klade zřejmě tu stejnou otázku o mě. "Ahoj." zašeptala jsem. Chlapec ke mě zvedl zrak a nepřítomně se na mě podíval. "Hm, ahoj?" ten hlas mi byl povědomý. Zaostřila jsem zrak a spatřila ho. "Harry?" řekla jsem opatrně. On se jen usmál a přistoupil ke mně o krůček blíž. Stáli jsme od sebe necelé dva metry a já si začala připadat...jak to říct, prostě trapně. "Jak se jmenuješ? Nepředstavila ses." řekl naoko dotčeně. Já se jen škodolibě usmála: "To bys chtěl vědět, co? Ale když jsme se bavili, to né se zeptat. Pán měl naspěch." řekla jsem s určitou dávkou ironie. Harry se jen zasmál. "Nechceš si jít sednout? Vypadá to, že jsem tě vyrušil z tvého večerního rituálu." Já jen přikývla. Je sice šero, ale podle jeho pohledu si mého přikývnutí všiml.

Tak jsme tedy seděli na pláži a pokládali si různé otázky.
"Harry?"
"Ano, slečno neznámá?"
Musela jsem se nad jeho slovy pousmát. Sedíme tu už pěknou půlhodinou a on pořád nezná mé jméno.

"Chtěla jsem se zeptat, ty tu bydlíš? Vycházel si sice z hotelu, ale...?"
"No jak se to vezme. Bydlím, ale nebydlím." pak se zhluboka nadechl a pokračoval. "Už od mala bydlím v česku, ale táta vlastní celý tenhle hotel, takže bydlím půl roku přes léto tady a půl roku v Praze." řekl zamyšleně.

A v tu ránu mi to došlo. "Tvůj o-otec...? On je...? Fre-freddy?" řekla jsem zděšeně. Harry se na mě nechápavě podíval. "Ty ho znáš?" Já jen sklopila zrak. "Moje máma, Nora, ona...ona je, eh...jeho milenka."zašeptala jsem a nasucho jsem polkla. Zase jsem se zakoktala, zase. "Uaaau tak to jsem nečekal. Že by jsme byli sourozenci?" Zasmál se Harry. "Jen to ne!" řekla jsem a hrála že umírám. Harry se mému gestu zasmál a ptal se dál. "Máš nějakého sourozence?" řekl a usmál se. Já mu vyprávěla o Tomíkovy a jeho vtipných příhodách, ale když se zeptal na otce, tak jsem se zarazila. "To je na dlouho..." vyhýbala jsem se mému vyprávění. "Ale já mám čas." řekl na to. Čas... Čas... Čas! Konečně mi to docvaklo. "Harry! Kolik je hodin?!" vypískla jsem zplašeně. "Ehm, něco po půlnoci?" odpověděl zmateně. "Já... Já...musím jít. Máma, ona, přijde z plesu....sakra!" začala jsem vyšilovat. Harry na mě ještě pořád zmateně koukal. Když si konečně uvědomil, že odcházím, ještě na mě zakřičel: "Ale počkej! Vždyť ani nevím, jak se jmenuješ." já jen zmateně zakroutila hlavou.

Nechtěla jsem mu říct moje jméno, ještě by se z nás stali "kamarádi". A to teda ne, já se s žádnýma klukama kamarádit nebudu. (Ještě by mi kleslo IQ.) Ale musím uznat, že není vůbec špatný čas od času se pobavit s klukem... Proto jsem se ještě ve spěchu otočila a kvikla:"Pokoj číslo 30, Harry."

Tak jak se vám líbí příběh?😂 Jsem ráda za každé přečtení i komentáře.. A co říkáte na Harryho?😉

DeerSess