Mobil...

Konečně, zdá se mi to jako celé roky, ale právě skončila nudná každodenní škola a já můžu jít spokojeně domů. Vytáhnu z kapsy na mých modrých riflích mobil, najdu si skvělou písničku, která mi zpříjemní cestu, nasadím si do uší bílá sluchátka a jdu. Dívám se, jak přešlapuju z jedné nohy na druhou. Jak na zemi pod mýma botama projíždí dlaždice na chodníku, mezi kterými místy roste mech a sem tam nějaká pampeliška. Náhle do něčeho, nebo spíš do někoho vrazím. Zastavím se a vzhlédnu vzhůru. Všimnu si přede mnou naštvaného mužského obličeje, který mě probodává pohledem. Opatrně si sundám sluchátka. Jeho pohled je zaměřený na můj mobil a pak zas na mě, a tak pořád dokola. Vypadá jako bezdomovec. Má na sobě špinavý baret, dlouhý špinavý potrhaný hnědý kabát, nejspíše kožený. Černé dlouhé umaštěné kalhoty, které mají na jednom koleni díru a hnědé zimní boty. Černé vlasy, které má pod baretem jsou rozcuchané a vypadá to, že se už nějakou dobu neholil. V očích má takový zvláštní výraz. Skoro šílený, ale přesto klidný. Už abych byl doma. Opět se rozejdu. Muž, který již stojí zamnou mě okřikne. Jeho hlas se ztrácí ve větru, ale přesto je slyšet jeho chraptivý tón: „Omluva by přišla vhod..."
Otočím se na něj a slabým hlasem odseknu. „Pardon."
„To je dneska mládež!" Jeho chraplavý hlas se změnil na silnější, který již nejde jen tak přeslechnout. Neznámý muž mě rychlým krokem dohání. „Počkej chvíli!" Volá opět mírnějším hlasem. Cítím se nesvůj, co po mě chce? „Co je?!" V mém hlase slyším menší zmatek.
„Nechápu vás..." Bez mrknutí oka opět sleduje můj mobil.
„Samsung Galaxy S3, pokud takový chcete, prodávám ho za dva tisíce, chci si koupit nějaký nový, modernější se snímačem otisku prstů." Nevím proč se pořád dívá na mobil.
„Nechápu vás." Zopakuje.
Nechápu, co mu je, ale už mě to tu nebaví. „Chceš vědět co se s takovou stane? Chceš vědět, co mobil způsobí?" Jeho hlas je nervózní.
Zmůžu se jen na bezvýznamné civění na muže. „Chceš to vědět nebo ne!" Zakřičí.
Leknutím mám pocit, jako by mnou projel proud elektřiny, který mi cuknul se všemi svaly v těle. Instinkty mi říkají, abych okamžitě odešel, jenže když zůstanu, budu mít co postnout na facebook do příběhu. Muž netrpělivě čeká na odpověď.
„Jéžiš, vy, než se rozhodnete, to taky..." Přeruším ho: „Chci, chci to vědět."
Muž se pousměje a začne něco hledat v kapsách na kabátě. Odstoupím o pár kroků, co když vytáhne nůž, nebo pistoli? Rychle prohrabává jednu kapsu, potom začne prohrabávat i druhou. Očividně něco hledá. Po chvíli své hledání vzdá a začne nad něčím přemýšlet. To trvá jen malinkou chviličku. Tleskne rukama a rozepne si zip na rukávu, ve kterém má další skrytou kapsu. Jeho chování je velice zvláštní. Neustále přešlapává z jednoho místa na druhé a vypadá energicky, což se o něm ještě před chvíli říct nedalo. Vypadá, jako kdyby měl z něčeho velkou radost, ale z čeho? Konečně něco vytáhne z kapsy v rukávu. Mezi prsty drží malou plochou věcičku. Je to SD karta! Muž ukáže prstem na kartu a dívá se na ni jako na nějaký vzácný poklad. „Tady, tohle ti ukáže vše... úplně vše." Vypadá to, že dokonce zadržuje smích.
Je to blázen. Proč se s ním vlastně bavím? Nechápavě se na něj dívám. „Vezmi si to." Dodá.
Jeho hlas zní vesele, dokonce se usmívá. Jak se z tahového mrzouta mohl tak rychle stát veselý člověk? Kartu mi dává před nos a mává s ní mírně ze strany na stranu, dokud si ji nevezmu. Je od něčeho mastná. Kartu si dám do batohu do mé peněženky. „Nestrať to."
„Díky..." Krátce odpovím a dodám: „Nashledanou."
„Ahoj!"
Jdu směrem domů. Z dálky se ještě ozve již známý hlas muže. Který na mě volá zvučným hlasem přes ulici. „Ta karta patří do mobilu!" No jasně že patří do mobilu, to přece vím, jsem z dvacátého prvního století.
Rychle otevřu dveře od domu. Vyzuji si mé černozelené boty a hodím je do botníku, ovšem tkaničky nechám zavázané, nechce se mi je vázat pořád dokola. Taková ztráta času. V bílo černých ponožkách vyběhnu po schodech do prvního patra. Po cestě jsem se nepotkal s žádným členem rodiny, jsem dnes doma jako první. Vejdu do mého pokoje a bez ohlédnutí za sebou zabouchnu dřevěné dveře, které hlasitě třísknou při nárazu do futra. Úplně vidím, co by řekla máma, kdyby byla doma. Nebouchej s těmi dveřmi, nebo rozbiješ panty. Skočím na svou neustlanou postel, sundám si batoh a vyhrabu z něj SD kartu. Chvíli si ji prohlížím.
Co na ní může být tak zajímavého? Byla chyba si tu kartu vzít? To nejspíš zjistím za chvíli. Vytáhnu z kapsy můj černý mobil a zapojím do něj sluchátka, které si nasadím do uší. Opatrně vložím SD kartu do boku mobilu. Chvíli se nic neděje. Mobil najednou udělá píp. Mou pozornost upoutá chybná tabulka na displeji mobilu. Jsem docela zklamaný, doufal jsem, že se dočkám něčeho víc než chybné tabulky. I tak, nemůžu se dočkat až o tom povyprávím několika z mých 240 přátel na faecbooku a instagramu. V tom na displeji naskočí druhá chybná tabulka a třetí, čtvrtá, pátá. Co se děje? Mezi těmi tabulkami je jedna odlišná. Detekována infekce id:26.url.exe. Antivirus našel vir! Blbá karta! Na displeji se objevuje čím dál více chybných oken, snažím se je vypnout, ale mobil nereaguje. Co mám dělat?! V hlavě mi nastal zmatek. Zrychluje se mi dech. Dlouze podržím tlačítko pro vypnutí přístroje. Zavřu oči. Doufám, že až je otevřu, mobil bude vypnutý a neuvidím žádné tabulky, žádný virus. Zítra ho zanesu do opravny a všechno bude v pohodě. Opatrně otevírám oči, temno před očima pomalu ustupuje. Prosím. Prosím! Ať je ten krám vyplej. Ano! Vezmu kartu a vyškubnu jí z mobilu. Zahodím ji na zem. Ale počkat... něco je špatně. Při pohledu na podlahu se mi něco nezdá. Je jiná, lesklé dřevěné parkety, které pokrývaly podlahu jsou téměř týden staré, jenže tyhle jsou již v rozpadu. Opatrně se podívám na stěnu přede mnou. Moje první myšlenka je, kde to jsem?! Tohle není můj pokoj! Stěny jsou rozbité, omítka opadaná, na místech jsou vidět cihly spojené maltou. Nábytek kolem je rozpraskaný a zaprášený. Jenže... je tu stejná postel, stejná skříň i židle. Tohle musí být můj pokoj, ale co se s ním stalo? Jako by se zastavil čas. Srdce mám až v krku, je tu na mě příliš informací a málo odpovědí. Zmateně se ohlížím kolem sebe a snažím se najít jakékoliv vodítko. Silně mě rozbolí hlava. Chytnu se za ní. Asi mám pořád zavřené oči, jen se mi to zdá. Možná mám halucinace. Štípnu se do ucha. Nic. Dám si facku. Opět nic. Zkusím silnější. Silná bolest mi projede po celém těle, ale nic se neděje, stále sedím v mém zničeném pokoji. Musím se uklidnit. Snažím se pomalu nadechovat nosem a opatrně vydechovat ústy. Nádech. Výdech... Nádech a výdech. Do nosu se mi dostane prach a hlasitě zakašlu. Hlavně klid, nesmím zpanikařit. Najednou mou uklidňující terapii přeruší srdceryvný řev, smýkání kol a skřípání plechu. Rychle vyskočím z postele a běžím k oknu. Zakopnu o rozbitou dřevěnou židli ležící na zemi, ale chytím se zaprášeného parapetu u okna. Vidím vyděšenou dívku sledující auto stojící těsně před ní, které má za sebou černou čáru od spálených gum, které musely rychle zastavit. Dívka má v ruce mobil a v uších sluchátka. Měla by si dávat větší pozor. Půjdu se podívat ven. Nemůžu tu už v pokoji zůstat ani minutu, necítím se tu dobře. Otevřu dveře, ovšem jakmile zatáhnu za železnou zrezivělou kliku, utrhne se od dveří. Leknutím ji pustím na zem. Klika se zařinčením dopadne na parkety. Chvíli se divám na kliku. Já chci ven. Vykopnu staré dveře, které se rozlomí na dvě poloviny. „Ups."
Opatrně projdu kolem třísek ze dveří a jdu dolů po schodech. Každý schod zlověstně zavrzá. Snad se nepropadnu. Naštěstí schody zatím drží. Doběhnu k botníku, kde najdu své stále zavázané boty. Vypadá to, že za chvíli se roztrhají švy, které drží botu tak tak po hromadě. Jenže nic lepšího tu nevidím, takže si na nohy natáhnu obuv, která je. Otevřu dveře od venku a přejdu zpuchřelý práh. Všechno je jiné. Z okna jsem si žádných větších rozdílů nevšimnul, ale teď... Domy nemají žádnou omítku, žádnou barvu. Ze všech trčí cihly. Také nevidím žádné balkony a všechny střechy jsou rovné. Chodníky jsou rozbité, místy prorostlé hustým zeleným mechem. Jedna z pouličních lamp leží na zemi, pod kterou je vyražené sklo a žárovka, která již určitě nesvítí. Podívám se doprava. Přes ulici leží mohutný ztrouchnivělý strom. Musí tu ležet už nějakou dobu. Jako by na tomto místě neexistovalo estetické cítění. Jdu doleva, směrem od stromu. Mou pozornost upoutají lidé jdoucí mým směrem. Jenže jsou zvláštní. Oblečení mají jen tak narychlo oblečené, neupravené, někteří i roztrhané. Jsou nenačesaní a všichni... Všichni mi připomínají sebe. Na uších mají sluchátka a nepřítomným pohledem hledí do modrých světel mobilů. Děti, mladiství i dospělí. Pomalým krokem se blíží ke mně. Jeden muž z davu zakopne o spadenou lampu ležící na zemi. Dopadne tvrdě na rozbité dlaždicové kostky. Nikdo z přítomných se na něj ani neohlédne, až na mě. Ovšem osoba se hned těžce zvedá ze země, při tom stále tupě sleduje svítící obrazovku. Připomíná mi to tu spíše zombie apokalypsu. Necítím se dobře, mírně se mi tresou nohy, když lidé, pomalu přešlapující z jedné nohy na druhou bez mrknutí oka sledující mobil jsou již přede mnou. Jeden z nich jde naproti mně. Musím se vyhnout, aby do mě nevrazil, jenže při mém úhybném manévru do mě narazí žena, která procházela zamnou. Zamotají se mi nohy, zaklopýtám a spadnu na zem. Naštěstí jsem se zachránil rukama, které zastavily pád. Tohle nemůžou být normální lidé! Vzhlédnu vzhůru, před mýma očima se objevuje něčí podrážka. Rychle uskočím, aby na mě jeden ze zombie kolem mě nešlápl. Jedním švihem vstanu ze země. „Co s váma je?!" Zavolám na hlouček lidí zamnou.
Nedočkám se odpovědi, dokonce se nikdo neotočí. Co se tu děje?! Chci odtud pryč! Jdu dál svým směrem. Musím se pracně vyhýbat ostatním kolem. Všichni mi jdou nepřítomně do protisměru. Každým naražením, nebo šťouchnutím do ramene při mém nepovedeném vyhýbaní mě víc a víc vytáčí. Dojdu na náměstí. Budovy tu vypadají stejně jako všude, doufal jsem, že alespoň náměstí bude pěkné, ale mýlil jsem se. Park uprostřed náměstí již nevypadá jako park, ale jako neupravená jungle plná přeplněných košů, které se už v hoře odpadků pomalu ztrácí. Na jedné z budov si všimnu velkého bilboardu. Svítí na něm reklama na nový Iphone XX. Nová budoucnost, budoucnost budoucnosti roku 3019, telefon s funkcí zavázání tkaniček u bot! Již od 35 000Kč! Co je to za blbost? Kdo tohle vymyslel? Větší zbytečnost jsem v životě neviděl. Navíc tak hrozně drahou. Podívám se na své zelené tkaničky, které drží botu, aby mi nespadla z nohy. Však já si je ani nerozvazuju. Až teď mě napadlo. Rok 3019? V tu chvíli mi to dojde, ten zničený starý pokoj, staré domy, jiná společnost lidí čumících do mobilů. Dává to smysl, ale kde jsem se tu mohl vzít? Je tohle všechno pravda? Nemám už sílu na vstřebání toho, co jsem právě zjistil. Jsem v klidu. Prostě rok 3019 přehlédnu. To se přece stává, omylem se dostanete o tisíc let do předu... Ovšem je tu další věc, která upoutala mou pozornost. Přede mnou stojí v kruhu dav lidí, něco sledují. Netuším, co tam může být, ale zvědavost mě donutí doběhnout co nejrychleji k zajímavému místu. Protlačím se mezi všemi lidmi až do předu. Jenže to, co uvidím. To je příšerné! Přede mnou uprostřed silnice leží žena posetá vyraženým sklem z auta. Žena může mít tak třicet let, má dlouhé blond vlasy a stejně ošuntělé oblečení, jako všichni ostatní. V ruce, drží opět telefon, který nemůžu ani vidět! Proč nikdo nic nedělá?! Všichni nečinně stojí a fotí bezvládné tělo. Do očí se mi dostanou slzy. Tohle ne, tohle přece nejde! „Proč nikdo nic nedělá... proč?!" Můj řev chytá hysterický tón.
Vejdu doprostřed kruhu, chci nějak pomoct, ale vypadá to, že je pozdě. Dívám se kolem sebe, pláču nad lidstvem v této době. Zrak mi přejíždí z jedné hledící osoby do fotoaparátu v mobilu na druhou. Zahltí mě blikání jasného bílého světla ze všech stran, všude kolem mě. Slzy v mých očích tlumí blesky z fotoaparátů. Nemůžu se soustředit na jednu osobu, jak se točím dokola, svět začne být rozmazaný, vidím různobarevné šmouhy ozdobené bílým blikajícím ohňostrojem, bílými hvězdami, které mě vnáší do jiného světa, do světa v mé hlavě, která už nemůže snést lhostejnost všech ostatních kolem mě. Musím pryč! Spadnu zpět do kruté reality roku 3019. Několikrát zamrkám, abych se vzpamatoval. Rozběhnu se. Prorazím si cestu skrz zombie a běžím co nejrychleji umím směrem domů. Čím rychleji běžím, tím více se mě zmocňuje vnitřní panika, ale i přesto se snažím zrychlit. Jsem znechucen mobilem, který mi leží v kapse. Nejradši bych ho vzal a zahodil co nejdál to jde, jenže možná je to moje jediná cesta zpět. Zpět do světa, který ještě není tolik zkažený. Do světa, který se ještě může zachránit. Už jsem skoro na místě! Pohled na vstupní dveře mě ovšem nijak neuklidňuje. Rychle vběhnu dovnitř mého domu a běžím po schodech nahoru. Vtom jeden schod praskne, zaboří se mi noha do třísek schodů. Křiknu bolestí, kterou rychle potlačím, vytáhnu poškrábanou nohu a běžím do mého pokoje. V tom slyším, že někdo vešel dovnitř domu. Zastavím se. Kdo to může být? Ohlédnu se dolů. Pod schodiště pomalým krokem vejde mužská postava hypnotizující displej mobilu. Jak jinak. Otočí se směrem ke mně. Stane se něco nečekaného. Pomalu sklání mobil dolů a jeho zrak se zaměřuje na mě. Zamrazí mě. Jeho pohled je nepřítomný i přesto, že se mi dívá přímo do očí. Má pootevřená ústa, vykulené oči, ve kterých má malinké zorničky. Vypadá to, že sleduje něco zamnou. Nedá mi to a krátce se ohlédnu za sebe. Nic. Jsem tu jen já a on. Je to hrozné, co se s těmi lidmi stalo. Jde z něj strach. Nevím, jak mám reagovat. Vyvolává ve mně nepříjemný pocit. Postava se pomalu rozejde směrem ke mně. Do domu začínají vcházet další a další lidé. Dělají přesně to samo, jako ten první. Vypadá to jako z horroru, ve kterém právě jste, nemám kam utéct! Co teď?! Proběhnu kolem rozlomených dveří od mého pokoje. Zakopnu o ně, ale ustojím to a běžím dál. Nemůžu skoro dýchat, srdce mi buší jako o život. Snažím se správně popadnout dech, ale nedaří se mi to. Zmateně hledám SD kartu na starých parketách. Tady je! Uchopím ji do rukou, které se mi tak třesou, že mi karta upadla. Rychle se pro ni zohnu. Představuju si dav zombie, který už si pro mě jde pomalu ale jistě a já nemám kam utéct. Moje jediná šance je mobil. Vytáhnu ho rychle z kapsy. Podaří se mi to až na třetí pokus. Rychle zastrčím SD kartu do mobilu. Ale ne! Je vyplý. Rychle mobil zapnu. Do schodů již vyšel divný muž a překračuje dřevěné dveře. Svůj mobil natahuje směrem ke mně. „Ne!" Zakřičím. „Nech mě být!"
Jako by mě neslyšel a jde dál. Stoupnu si do bojové pozice. Do pokoje začnou vstupovat další a další lidé se stejně divným pohledem a všichni ke mně natahují mobil. „Co po mě chcete?!" Mluvím jen ztěžka, srdce mi buší jako o závod.
„Já nechci žádný mobil! Jděte pryč!"
V tom se na tom mém objeví chybná tabulka. Konečně! Zavřu oči. Snažím se nevnímat všechny a všechno kolem mě, jinak bych se z toho zbláznil. Bojím se otevřít oči. Bojím se, že jsem pořád v tom příšerném světě. To zvládnu! Bojuji se strachem. To dám... Naráz otevřu rychle obě oči a jsem připraven k boji. Jsem tu sám. Dveře jsou zavřené, nové a v celku. Prohlížím si radostně můj pokoj. Je krásně vybarvený. Parkety jsou lesklé a nové, dřevěný nábytek řádně oprášený a hlavně v celku. Stojím v koutu pokoje, na stejném místě, na kterém jsem zavřel oči. Opatrně se podívám na displej. Je černý. Vypnutý. Zmoženě si sednu na postel. Přístroj, který jsem držel nonstop pět let v ruce odhodím na židli přede mnou. Zabořím obličej do dlaní. Moje jediná myšlenka je, co tohle všechno mělo znamenat? Byla to jen nějaká halucinace? Sen? Blázním z toho neustálého čtení zpráv a likování příspěvků? Nebo to byla pravda? Pokud ano, můžu nějak zabránit totálnímu zbláznění světa?