Služebná vlků? [Pozastaveno]

1.

Sedím v zázemí restaurace, ve které pracuji a přemýšlím. Mám tu práci v tom menším sídle vzít, nebo ne? Sice je to menší sídlo, ale pořád je to sídlo, takže to je obrovské. Zvládla bych tu práci vůbec?

Honily se mi hlavou všemožné myšlenky. Třeba, proč je ten dům tak obrovský? Lidé co tam žijí jsou rodina? A proč ten dům stojí na místě, kde nejsou i jiné domy? A proč je u lesa?

Ale práce je to dobře placená, takže vlastně nemám důvod to odmítnout. S touhle myšlenkou jsem vyšla z restaurace a mířila k sobě do malého bytu.

Prudce jsem otevřela dveře bytu a zase je zabouchla. Následně jsem odepsala, že tu práci přijímám. Ani ne do minuty mi přišla zpráva, kde se onen dům nachází, a že tam mám začít zítra od desíti hodin dopoledne.

Ráno mi budík začal vyzvánět v půl deváté. Vstala jsem, upravila se a nasnídala.

Jelikož je ten dům úplně na konci našeho malého města, tak pojedu kousek autobusem a ten zbylí kousek dojdu pěšky. Dneska je venku hezky, takže nevidím důvod, proč bych nešla pěšky.

Vzala jsem si tedy můj malý batoh a dala si do něj oblečení na úklid a práce v domě, což byly tmavé legíny a bílé tričko. Pak jsem si do kapsy dala mobil, klíče a peněženku. Úplně poslední věc, kterou jsem udělala, než jsem opustila byt, byla, že jsem sáhla do malé kapsičky na batohu, abych zjistila, jestli tam mám sluchátka.

A konečně jsem vyrazila. Došla jsem na zastávku, kde jsem čekala maximálně pět minut. Nastoupila jsem do autobusu a sedla si k oknu.

Autobus se rozjel a já sledovala jak se venku míhají domy. Pozorovala jsem, jak postupně domy ubývaly, bylo jich míň a míň. Až autobus konečně zastavil a já vystoupila. Dál jsem si cestu užívala pěšky.

Po asi osmi minutách jsem stála před obrovským šedým domem. Udiveně jsem na dům zírala. Páni, to je fakt obří. No, snad to nějak zvládnu. S tou myšlenkou jsem došla před dveře.

Zhluboka jsem se nadechla a zabouchla na dveře. Chvíli se nic nedělo, ale pak se dveře pomalu začali otevírat.

Ven vykoukl mladý muž, mohl být o rok nebo dva starší, než já.

,,Co si přejete?" Zeptal překvapeně a zároveň trochu i mile. ,,Já....no, s někým z tohohle domu jsem byla v kontaktu a mám zde pracovat." Dostala jsem ze sebe. Na chvíli se zarazil.

,,Pojďte dál a počkejte tady." Řekl a ukázal, ať počkám u dveří. Když jsem vešla, tak za mnou zavřel a následně vyšel schody. Porozhlédla jsem se tady. Vypadalo to tu krásně a majestátně.

Po chvíli už po schodech kráčel ten, co mě pustil dovnitř a vedle něj, šel nejspíš ten, se kterým jsem si psala. Co mě ale udivilo bylo, že ten, co mě pustil dovnitř, měl sklopenou hlavu a beze slov následoval toho, se kterým jsem si psala.

Oba došli ke mě a on mě přejel pohledem. ,,Zdravím, já jsem Alyssa Kavaroke a mám tu pracovat." Řekla jsem a zahleděla se do jeho světlých očí.

,,Já vím, to semnou jste si psala." Řekl hrubým, ne zrovna milým hlasem. ,,Jsem Dylan Roslle." Řekl a podal mi ruku. Pevně jsem mu ji stiskla a potřásli jsme si. Pak jsme se pustily a on se nadechl nosem, tak jako....zvláštně.

,,Máme tady jeden volný pokoj, takže kdyby jste někdy nechtěla jít domů, protože třeba už bude tma, můžete tady zůstat přes noc. A nebo tady můžete dočasně i bydlet." Řekl stále nemilým hlasem. ,,To asi ne...." Skočil mi do řeči. ,,Když třeba bude tma a bude pršet. Tak pokoj bude jen váš." Řekl a podíval se na toho, co mě pustil do domu. Bylo zvláštní, že měl stále sklopenou hlavu a do očí se s Dylanem nepodívaly. ,,Ukaž jí ten pokoj." Řekl chladně a znovu se podíval na mě.

,,Smím se zeptat, jak se jmenujete?" Zeptala jsem se, načež zvedl hlavu a podíval se na Dylana. Ten mu jakoby na svolení kývl a pak se otočil a zase vyšel schody. ,,Jsem Charlie. Pojďte, ukážu vám ten pokoj." Řekl a vydal se ke schodům. Tak trochu nechápavě jsem ho následovala.

Proč se k tomu Dylanovi choval takhle? Jakoby se ho bál. Nebo to byl veliký respekt?

Vyšli jsme s Charliem schody a došli ke dveřím hned naproti schodům, které jsem vyšli. Otevřel a oba jsme vešli dovnitř. Pokoj to byl tedy obrovský i s vlastní koupelnou a velikou dvoulůžkovou postelí.

,,Prosím, můžete se připravit. A na práci máte věci pod schody v malém kumbále. Je tam mop, vysavač, kýbl a další takové věci. Chovejte se tady prosím jako doma." Řekl a taky se porozhlédla po pokoji. ,,Ještě něco?" Zeptala jsem se.

,,Ano, ještě jedna věc. Když vyjdete z vašeho pokoje, tak na obě strany jsou chodby. Když projdete celou chodbou napravo, tak poslední dveře je pracovna....našeho šéfa. Do ní prosím nechoďte a když už budete opravdu muset, tak prosím klepejte. A když projdete celou chodbou nalevo, tak poslední dveře je ložnice našeho šéfa. Když tam budete uklízet, tak zaklepejte. Když se nikdo neozve, normálně tam můžete vejít." Konečně dokončil a chystal se odejít.

,,A ještě jedna věc. Našeho šéfa prosím nenazývejte křestním jménem. Pokud ho budete chtít oslovit, říkejte mu Roslle a nebo Pane Roslle. A nechoďte do sklepa." Řekl a vyšel z pokoje. ,,Jenom jsem chtěla říct...." Charlie se vrátil do pokoje. ,,Prosím, nemusíte mi vykat, můžete mi normálně říkat Alysso." Řekla jsem a on přikývl, vyšel z pokoje a zavřel za sebou.

Tady se mi snad bude líbit. Nechci tady bydlet, jak mi nabídl Dylan, ale když se mi nebude chtít domů, tak tady klidně přespím.

----------------------------------------------

Zdravím vás u dalšího příběhu. Snad se líbil první kapitola. :)