Šedý havran

V lese

 Poprvé kdy jsem se setkala s Šedým havranem v černé kápy, tak nešlo o příjemnou chvíli. Bylo to po bitvě o Brojirk kterou nikdo nevyhrál. Nebyla to jen bitva, byly to ty největší jatka. Střetli se tam tři vojska se stovkami silných mužů a žen, pravých seveřanů, kteří bojovali tvrdě a do posledních chvil. Na bojišti nás zůstalo jen pár, možní sedm, možná i méně. Navzájem jsme se neznali nejspíš jsme ani nestály na stejné straně, ale nikdo už neměl sílu řešit s kým by se měli ještě bít. Jediné co nás v tu chvíli zajímalo bylo odsuď zmizet a nevykrvácet při tom. Já měla velmi ošklivou ránu na pravém boku, nejspíš od meče ale klidně to mohla být i sekera, kdo ví. Snažila jsem se to vším možným ucpat a zmizet zpět domů kde by se o mě někdo postaral. Vůbec mi nedošlo že jsem tam ani neměla šanci dojít, sem jsme šli tři dny a já jsem měla do hodiny možná do dvou vykrvácet. Už jsem vyměnila asi pátý kus provizorního obvazu a poprvé jsem ho zahlídla. V dálce stála podivná postava s černým tělem a bílou hlavou které modře zářili oči. Vypadal jako smrt a raději jsem změnila směr ale celou dobu jsem se na něj dívala. pohnul rukou kolem které se zjevila další modrá záře a pak zmizel. Měla jsem příšerný strach když jsem ho viděla znovu před sebou ale mnohem blíž. Jeho hlava vypadala jako obří lebka havrana, natáhnul mým směrem ruku. Myslela jsem že je to samotná smrt a jen čeká až přijde můj čas. Že mě straší Orn který usoudil že si nezasloužím dobře umřít. Znova jsem změnila směr a přidala do tempa, upadl mi u toho kus látky který jsem si tlačila na ráně. Když jsme se na něj ohlédla, mával rukou a znovu se objevila ta modrá světla. Teď se neobjevil přede mnou ale kousek ode mně. Byl tak blízko že jsem viděla téměř všechno, kápi která zahalovala jeho bílou lebku, oděv zpevněný koženými řemeny a kožešinami, všude po těle měl různé výstupky a boule vypadající jako tašky ale už jsem jen utíkala a poslední čeho jsem si všimla byl jeho dlouhý hábit dopadající až na zem.   Pak jsem zakopla. Naha se mi dostala pod kořen stromu a já padla hned vedl pařezu o, který jsem si roztrhla dlaň, když jsem se snažila něčeho chytit. Když jsem se převalila na záda a doufala jsem že jsem si nenatrhla mé původní zranění. Když už jsem nemohla ani utíkat protože při pádu na tom ani má noha nebyl dobře, viděla jsem ho. Natáhl před sebe rukou a prstem do vzduchu nakreslil několik run které tmavě modře svítili, v tu chvíli nestál mezi stromy ale přímo přede mnou. Tehdy jsem se bála víc než kdykoliv v životě, ani když mi matka vyprávěla strašidelné příběhy tak jsem se nebála tak jako teď kdy jsem ležela přímo před ním. Srdce mi bylo jak o život, nevěděla jsem co mám dělat když on znovu natáhl ruku a začal psát, ale teď ho runy nepřenesli blíže ke mě, ne teď je rozhodil kolem mně. Osvětlili celé okolí a i když se setmělo tak bylo díky tomu všude kolem vidět.   Klekl si přede mně a sejmul si masku. nebylo mu sice vidět do obličeje ale byl to jistě člověk. Masku položil vedle svého kolene a poté vyndal ze své tašky mnoho kusů látek připomínajíc obvazy a nějakou misku s mastí. Když vyndaval další a další věci a pokládal je přede mě spadali mu vlasy z pod kápě a byla vidět jejich nezdravě šedá barva. Když vyndal všechny nástroje a masti, natáhl se ke mě a já ucukla, bála jsem se co chce děla, nevěděla jsem jestli mi chce pomoct a nebo je nějaký zlý černokněžník a chce na mě provádět nějaké kouzla a on vůbec nepromluvil. Co mi zbývalo pokud mi nepomůže on tak stejně zemřu protože široko daleko nebyl nikdo jiný. Když už jsem chtěla ho nechat aby dělal to co měl v plánu, tak on jen nakreslil další runy, které ale zářili rudou barvu a poslal je na mé ramena. měli neskutečnou váhu, přimáčkly mě k zemi silou medvěda. Nemohla jsem se hnout, snažila jsem se ale mohla jsem jen nepatrně pohnout rukama a nebo nadzvednou hlavu, neměla jsem možnost se bránit. Pak jsem přišla na to že nemusím, jediné co dělal bylo že ošetřoval mé rány. První se vrhnul na sečnou ránu na mém boku, kterou potřel zelenou mastí, která ale příšerně smrděla, poté jí obvázal látkovými obvazy. Nelíbilo se mi že mě téměř odsvlékl aby se k ráně pořádně dostal ale co jsem mohla dělat, hýbat jsem se nemohla a bolestí ani mluvit. Mohla jsem řvát a věřte my že pokaždé když přitlačil na ránu tak jsem opravdu řvala ale alespoň můžu dál žít. Po té co to samé udělal i svou rukou, kterou rovnou i zašil jehlou z nějaké kosti a dal mi napít nějaké zvláštní nechutné tekutiny. Nechal zmizet runy které mě drželi na zemi a posadil mě. Odtrhly si kožešinový plášť do kterého mě poté zabalil a pak přešel k mně noze. Měla jsem vyhozený kotník, vzal ho do rukou a jakmile s ním cuknul a on zapadl tam kam patří tak jsem zařvala ohromnou bolestí, už mi i slzy stékaly po tváři. Znovu se ke mě přiblížil, pohladil mě po tváři a přímo přede mnou načmáral novou runu. Tahle byla širší a svítila zeleně, podal mi jí a sevřel jí do mích dlaní které pak přimáčkl na mou hruď. Když jsem se ho zeptala co je zač, nakreslil poslední runu. těsně u mého čela se rozzářilo modré světlo maličké runy kterou mi přiložil na čelo a pak včechno zaslo.