Kdysi žil v nehostinné zemi král s bílým plnovousem. Jeho říše byla nesmírně veliká. Napříč královstvím se táhlo mnoho skalnatých pohoří. Půda byla holá, obloha mrazivá a země působila neúrodně. Mezi nimi byly velké doly se solí a železnou rudou. Byl to vlastně ostrov. Na jeho pobřeží žili rybáři.
V paláci žil král. Měl dceru Emilii. Jeden rybář měl taky syna. Jmenoval se Osric. Ten syn vstoupil do válečného loďstva krále s bílým plnovousem. Statečně bojoval v několika velkých bitvách, stal se důstojníkem a získal titul hraběte. Samozřejmě se zanedlouho zamiloval do princezny Emilie. Byla to láska na první pohled. Protože princezna byla nesmírně krásná. Oči měla blankytně modré, řasy černé jako uhel a zuby jako perličky. Navíc měla dlouhé hnědé vlasy a smyslná růžová ústa.Její horní ret byl půvabně vykrojený, s tisícem hrdých záchvěvů skrývajících se v jejich obvykle klidné křivce. Měla oválný obličej, rozhodnou bradu a intelektuální povahu jejího přísného, vysokého čela.
Jednoho dne se vydala do královských zahrad. Když se jí zmocnila jiná nálada, když jí omámilo dusné, horké letní počasí a pronikavá vůně všudypřítomných květin, když se jí zrychlil tep po projížďce na bujném oři, když jí v uších zněly staré příběhy o lásce a dobrodrožství a obklopovaly ji měsíční světlo a dojemné písně, pak se jí hruď zvedala a klesala záchvěvy radosti dosud dřímající, ale užuž se brobouzející. Oči měla zamžené a upírala na tu krásu kolem sebe dlouhé, jakoby malátné pohledy, stačila však sebenepatrnější maličkost, aby se oči rozzářily vášnivým zanícením. Do zahrad vstoupil hrabě Osric. Postavil se před Emilii a vyznal princezně lásku. Princezna se začervenala a zachvěla se. Hrabě Osric jí políbil ruku.
Kdykoliv od té doby jeho loď připlula do přístavu, princezna Emilie poslala sluhu, aby hraběte Osrica vyhledal. Jednou se dokonce sama za sluhu přestrojila a z dálky viděla Osrika na vlastní oči. Jenže král s bílým plnovousem zničeho nic rozhodl, že se jeho dcera provdá za syna jiného slavného krále, jehož říše za horami sousedila s jeho, a který byl odedávna jeho nepřítelem. Poslal druhému králi vzkaz, v němž stálo: "Uzavři se mnou spojeneckou smlouvu a pošli ke mně svého syna. Slibuji na svou čest, že mu dám za manželku svou dceru."
Mladý princ se vydal za princeznou Emilií, aby se s ní oženil a celé království se připravovalo na veselku. Emilie plakala a prosila, ale král běsnil, až měl pěnu u pusy. Protože i když svou dceru velice miloval, byl prudký a zlostný. Tehdy Osric zařídil schůzku s Emilií. Když se sešli, začali si povídat:
"Emilie, myslím, že mě milujete," řekl hrabě.
Princezna odvětila: ,,A jestli ano Osriku, co pak. Je to zvlaštní? Copak nezní váš hlas mým uším krásněji než uším jiných? Copak necítím, že vaše tázavé pohledy, vaše něžná slova rozechvílvají mé srdce víc než všechna jiný slova a pohledy? Jestli vás skutečně miluji Osriku, nemohu s tím nic dělat. Co pak?"
Jeho oči byli plné naděje a odhodlání. Hrabě řekl: "Moje láska není jenom prázdný cit a existují místa, kde nás nikdo nenajde," hrabě Osric prosil princeznu, aby s ním utekla. "Paní," ptal se, "máte sluhu, kterému můžete bezvýhradně důvěřovat?" Když Emilie odpověděla, že ano, naléhal aby se přestrojila za sluhova bratra a v noci vyklouzla severní bránou z paláce. Jakmile bude venku, měla dojít hlavní ulicí do města až k lesu, který se objeví po levé straně. Pak má odbočit na pěšinu a kráčet po ní, až jí její půvabné nožky donesou na útes pod mořem. Hrabě Osric stále líčil princezně Emilii svůj plán na útěk.
"Zakotvím svou loď u útesu," říkal, "na vrcholku stěžně bude svítit červené světlo. Přijedu pro vás ve člunu a odvezu vás. Potom na velké lodi poplujeme do jiné země - do země, kde panuje věčné léto a kde budeme šťastně žít až do smrti. Ach, utečte se mnou, zapřísahám vás ve jménu naší lásky. Nedopustím abyste strádala. Zahrnu vás něhou a pozorností."
Ale Emilie váhala. Když ji úpěnlivě prosil, požádala ho, aby jí spíš poručil, protože bez jeho rozkazu v sobě nenajde dost síly. A tak jí poručil a Emilie poslechla. Potom se na říši krále snesla noc, bezútěšná, temná a chladná. Křoviska se prohýbala pod tíhou dešťových kapek, které se skrývaly v prohlubních květů a listů. Foukal ledový vítr. Emilie se přestrojila za sluhu a vydala se na schůzku se svým milým. Prošla bránou paláce a putovala ulicemi plnými lidí. Chvěla se strachem, ale neomdlela. Minula strážné u městské brány, po levé straně měla les. Princezna dorazila na útes, právě když k němu připlouval hrabě Osric. Vítr kvílel, vlny se zvedaly a téměř neovladatelná loď se blížila k mysu, kde zrádné mělčiny a příbojové vlny neosvětloval zářivý paprsek přátelského majáku.
Přišlo ráno a princezna pořád stála na vysokém útesu. Na mořských vlnách se houpala ráhna a prkna vraku. Když sešla po klikaté pěšině z útesu na pláž, spatřila mrtvého Osrika. Kolem viděla další mrtvé lidi. V každých očích výčitka a každá vlhká ústa jakoby říkala: "To všechno kvůli tobě!" Zoufalá se vrhla do rozbouřených vln, a už jí nikdo nikdy nespatřil.
Princeznin zklamaný snoubenec se vrátil do království svého otce a společně vyhlásili válku králi s bílým plnovousem. Nepůsobilo by to pohádkově, cize a nepatřičně? A to proto, že milostný příběh je uzavřený. Láska je nesmrtelná, stejně jako milenci. Jenom tyhle příběhy jsou vždy takové, protože láska je věčná.
