FLASHBACK
Pomalu jsem dopisoval rovnici na tabuli. Bylo to jen pár čísel a písmen. Vlastně písmen bylo víc, než čísel, ale pro mě to bylo jako otevřená kniha. Jako denní chleba. Mohl bych v číslech mluvit. Byli celý můj život.
„Je to génius" zvolal učitel, když jsem dvakrát podtrhl výsledek a fixu jsem položil na místo, které k tomu sloužilo. Většina mých spolužáků ji položila dříve, než vůbec napsali první číslo.
„Jak jsi to-" došli panu Blackovi slova. Jen pokrčím rameny. Neřeknu mu: „je to tak lehké, že to vypočítá i můj tříletý bratr s prstem v nose a ještě u toho bude tancovat čaču a zpívat svatební pochod". Urazil bych ho. Sám by to nevypočítal. Procházel jsem třídou, kde vládlo hrobové ticho. Šel jsem uličkou slávy do poslední lavice. Někdo říká, že v poslední lavici sedí ti nejhlučnější a nejblbější. Vlastně je to pravda, ale jen z půlky. Můj spolusedící totiž z matematiky nezná nic jiného, než jak se používá kalkulačka. A ještě i v tom má mezery. Nechápu, kdo mě posadil vedle fialovovlasého skřítka. Vlastně, když mě k němu posadili, tak byl ještě blonďatý, ale za tu dobu vystřídal na vlasech celé barevné spektrum. Nikdy jsem si s ním neřekl víc, než obyčejné ahoj. Nebavíme se spolu. Nebavím se s nikým. Všechny nudí moje inteligence.
„Nechápu to" čelem si položí hlavu na stůl.
„Co nechápeš?" nevěnuji mu ani pohled.
„Proč je tam víc písmen, než čísel, jak jsi to udělal a proč sedím zrovna já vedle tebe, abych se cítil, jako ještě větší idiot"
„Propadám" zamumlá proti lavici a myslí si, že ho neslyším.
„Chceš pomoct?" vážně Calume? Ještě před minutou to pro tebe byl blbec bez kousku mozku a teď mu pomáháš?
„Ty by jsi mi pomohl?" přilepí na mě zelený pohled.
„Jo. Ale to, proč sedíme vedle sebe nevím ani já"
Sedím v pokoji a na papír píšu nesmyslnou spleť čísel.
„Calume číslama ho nenajdeš" pohladí mě máma po zádech.
„Musím ho najít. Čísla vědí všechno" dál jen bezhlavě čmárám. Nenajdou mi ho. Ale připomenou mi ho.
FLASHBACK
„Jak tohle všechno víš? Nepřipadá lidem zvláštní, že jsi až tak moc chytrý?" zeptá se mě Michael, když mu vypočítám asi třetí rovnici na ukázku.
„Učiteka v první třídě mi říkala, že jsem dostal mozek dvekrát, ale srdce jen půl"
„Chytrá paní" zamumlá Michael.
Dveře mého pokoje se otevřou. Nevejde do nich ale máma. Vejde do nich nějaký muž. Sundá si sako a sedá si naproti mně.
„Jsem doktor Whitney" představí se mi. Neodpovídám. Pořád píšu čísla. Pořád žiju ve vzpomínkách z čísel.
„Co ty čísla znamenají" zeptá se mě.
„Jeho" zamumlám.
„Koho?"
„Michaela" odpovídám mu. Ať už to mám za sebou.
„Kdo to je? Kamarád?" ptá se mě. Nevadí mi, že se ptá. Není to jako moje máma. Můžu si s ním toiž povídat o něm.
„Ne. Je to můj celičký svět" přestávám psát-
„A proč za ním nezajdeš?"
„Nevím, kde je"
„Kdy jsi ho viděl naposledy?" Doufám, že tohle je už poslední otázka.
„Před týdnem"
„Díky Calume" zvedá se a odchází. Zase beru pero do ruky.
FLASHBACK
„Já mám A+! Mám A+" přiběhne za mnou do školní zahrady s testem v ruce. Skákající jak malá holka.
„Děkuju, děkuju" obejme mě. Pak mě políbí na tvář. Je to sladké. Jediná polovina srdce, kterou mám se zaraduje.
„Viděla jste ho někdy?" slyším hlasy z kuchyně.
„Ovšem, vždyť sedí v pokoji" odpovídá máma doktorovi Whitneyovi.
„Myslím Michaela"
„Ne. Ale Calum o něm pořád mluví, že prý ho miluje.
FLASHBACK
„Miluji tě" zašeptá fialovovlasý proti mému obličeji.
„Já tebe taky, ale ne jen polovinou srdce. Milují tě i oba mozky" políbím ho na rty. Miluju ho. Už nikdy ho nenechám odejít
„Paní Hoodová prošel jsem záznamy Calumovo střední školy. Žádný Michael Clifford tam nikdy nechodil. Calum na matematiku seděl sám. Nikdy se s nikým nebavil. Michael Clifford neexistuje a neexistoval"
„Co se.." začne máma, ale doktor ji přeruší.
„Váš syn má schizofrenii. Neumí výmysl odlišit od reality. Je nemocný" z druhého pokoje se ozve bolestný vzlyk. Máma.
Položím tužku vedle papíru. Popsaného papíru.
On existuje. Proč by neexistoval. Miluju ho. Je součást mě. Není to výmysl.
„Mikey jsi tu?" zašeptám do prázdné místnosti.
„Ovšem. Vždycky tu budu" odpoví mi nejkrásnější hlas na světě.
„Proč si myslí, že neexistuješ?" ptám se dál.
„Ničemu nerozumí. Potřebuješ svou drahou polovičku. Ať už je smyšlená, nebo ne. A já tu jsem. Byl jsem a budu Calume. Jsem realita. Tvoje realita.
„Děkuju. Přesně tohle jsem potřeboval slyšet" je tu se mnou. A vždycky bude při mně.
„Já vím Calume... já vím"
.....................................................
Je to taková chujovina :DDDDD jen tak, aby jste si zpříjemnili školní dny :DDDD ale i tak budu neskutečně ráda za každý komentář.. btw. Ten samotný nápad je z filmu čistá duše, ale ve filmu je to jinak :DDDDD najinak děkuju za 3k reads u Angel from my nightmare..... WOW ♥♥♥ LAF JŮ ♥♥♥
