Alpy. Kromě spousty jiných lidí sem na jarní prázdniny zavítala i naše rodinka. A v ní já, která ještě nevěděla, že se tímto pobytem pro mě změní podstatná většina mého života.
Jsem Anička, poměrně vysoká šestnáctiletá dívka.
,,Mami, já se vůbec neřekla, že se mi tu nelíbí. Jen... klukům je ještě moc málo."
,,Drahoušku, klukům je dost. Ondrovi je čtrnáct a Jendovi je dvanáct. Už byli oba dva na lyžáku s třídou. Lyžovat umí." namítla mamka a urovnala si brýle.
,,Ale... Jenda je ještě trochu..."
,, Myslíš mentálně zaostalý? Vždyť jsme minulý rok byli u paní psycholožky. Řekla, že Jenda je už mentálně v pohodě. Vyléčil se, když přišel do primy na gymnáziu a lekl se nových spolužáků." odvětila mamka a u toho fotila překrásný výhled z lanovky.
Mírně jsem se zašklebila a koukla se do úplně klidného obličeje mé matky.
Vytáhla jsem mobil a chtěla napsat své nejlepší kamarádce, která se jmenuje taky Anička. Říkáme jí Anča.
Mamka koukla, co dělám a pak s úplně klidným hlasem
odvětila: ,, To nepošleš. Není tu signál."
Měla samozřejmě pravdu, ale já si to nechtěla přiznat a tak jsem psala dál.
,, Jen se chci omluvit Anče, za to, co jsme jí s Frantou udělali. Nic víc."
,, A co jste jí vlastně udělali?
Snad to není tak důležité, aby sis tím měla kazit jarní prázdniny."
,,Je to důležité!"obořila jsem se na zamračenou mamku.
Anča je celkem chytrá a vynalézá užitečné vynálezy, které naše parta využívá docela často. Jmenujeme se Rebelové a jsme docela velká skupina. Není nás moc, ale zas tak málo také ne. Je nás tak akorát, abychom se domluvili a slyšeli se u toho. Nikdo není velitelem, všichni jsou si rovni, ale většinou jsem autoritou já, Anča, Franta a jeho starší bratr Kuba. Ale zpátky k Anče. Prostě vynalézá přístroje užitečné pro naši partu, i když hlavní konstruktéři jsou Kuba s Frantou. Naposledy vymyslela úplně nej věc. Sestrojila malou laserovou pistolku. No a já a Franta jsme jí to rozbili. V té pistolce byla totiž nádržka, do které se měla nalít destilovaná voda. Tu nádržku neměla ještě dodělanou a vykukovaly tam ještě drátky a tak, no a já s Frantou jsme chtěli vědět, jak to funguje. Vzali jsme vodu v nádobce v domění, že je to destilka a nalili jí tam. Všechno ale zkratovalo, protože to byla normální voda z vodovodu a Anča z toho byla celá špatná.
Už to nejde opravit a ty díly jsou poměrně drahé.
Anča je vůbec taková trochu zvláštní, vždycky trochu přehání. Ale jinak je chytrá a fajn, takže jí ve skupině potřebujeme.
Dojeli jsme nahoru a vystoupily.
Když kluci a taťka přijeli, začali jsme se dohadovat, kam pojedeme. Nakonec jsme zvolili černou sjezdovku, která je tam opravdu nebezpečná.
Vyjela jsem. Sníh byl krásný. Opravdu krásný. Tohle byl poslední dnešní sjezd a já si ho chtěla užít. Výhled byl krásný. Sjezdovka byla skoro prázdná, mohla jsem si dovolit ji křižovat sem a tam jak se mi zachtělo. Jela jsem krásný oblouk, když najednou kolem mně něco zasvištělo a mě strhl ke straně jistý snowboardista, který měl na sobě nějakou svítivě zelenou bundu. Ujížděla jsem tryskovou rychlostí ke kraji a nemohla jsem své lyže ovládat. A když už jsem trochu zpomalila, najela jsem na obrovský skokánek a vyletěla do vzduchu. Zatímco jsem letěla, uvědomila jsem si, že jsem najela do tratě pro snowboardisty. Paráda. Rozbiju si lyže a hlavu...
Vždycky jsem najela na jeden skokánek a další jeden nebo dva jsem přeletěla takovou rychlostí, až se mi z toho dělalo špatně. Zároveň jsem se nesnažila nijak z dráhy vyjet nebo tak, protože bych byla nejspíš okamžitě mrtvá. Poslední skokánek byl největší, jmenoval se Mega skok a málokdo ho přežil bez zranění. Zaklela jsem a doufala, že doskočím na lyže a ne na páteř. Najela jsem na něj a asi dalších deset sekund jsem po něm jela. Pak jsem najednou vyskočila a koukla se do několikametrové hloubky pod sebou. Pak jsem koukla před sebe a viděla les a stromy, kam jsem letěla. Špatná zatáčka pánové a dámy, zdar živote! Proletěla jsem těsně nad korunami smrků a dopadla do měkkého sněhu. Chvíly jsem klouzala po zadku zabořená do závěje. Pak jsem zabrzdila těsně před tím, než narazila do menší skály před sebou. Všechny kameny tam držely nějak fórově, a potom, co se na spodní vrstvu natlačil sníh, všechny se sesypaly.
Snažila jsem vstát, ale jen jsem tiše zaklela. Měla jsem naraženou kostrč a jinak mně bolelo celé tělo, měla jsem ho odřené a obličej celý zmrzlý a poškrábaný od sněhu, kterým jsem klouzala dobrých deset metrů. Uviděla jsem ve skulince ve skále něco divného. Nevypadalo to jako skála. Ale dalo se o to opřít. Opřela jsem se o a vstala. Najednou to zaskřípalo, ve skále se začal tvořit otvor a z něj později něco jako dveře.
Došla jsem si pro lyže a vešla dovnitř. Bylo to tam nádherné. Byla to jeskyně a po jejích stranách vyrůstaly krystaly, které růžově a modře svítily. A uprostřed jeskyňky stál největší krystal ve kterém bylo něco zasazeno.
Všechno to bylo tak krásné, až si oči navzájem nevěřili.
"Páni..." Vydechla jsem potichu, od pusy mi přitom odletěl malý obláček.
Nemohla jsem uvěřit svému štěstí. Na lyžích jsem doslova létala, byl div, že jsem neměla nic zlomeného, padala jsem z děsné výšky. Když jsem nepočítala odřeniny, byla jsem vlastně nezraněná. Můžu si pogratulovat, děkuju stromy a sněhu! Pomyslela jsem si.
