Propast

Možná je to tím, že jsem snadný terč do kterého se lehce strefí každé poleno. Nebo jsem v minulém životě byla krvežíznivý diktátor, jenž si chtěl podmanit vše co Země nabídla, který se nezdráhal jít přes mrtvoly. Tak či onak, asi si to zasloužím, přestože netuším proč. Berou mi věci, zesměšnují mě, střílí si ze mě a baví se mojí bezmocí. Nikomu bych to nepřála. A kdo to jsou oni? Moje třída. Neustále poukazují na moje nedostatky, nalepili mi na záda papír se slovy "kráva bů!" a všichni z toho měli velkou prdel. Ani moje kamarádka mě neupozornila. A přesně ten den to byla poslední kapka, psychicky jsem byla tak na dně, nedokázala jsem už ani brečet, jen prostě zírala do zdi a vzala do ruky žiletku na holení a řízla s ní do zápěstí. Prvních pár zářezů bylo nejtěžších. A po několika týdnech jsem se stala závislou. Pokaždé jsem pocítila nevysvětlitelný klid, uvolnění, jako píchnutí injekce na zklidnění. Z hlubokého dna jsem propadla ještě hlouběji a pak ještě níž, do té nejhlubší a nejtemnější propasti závislosti. Bez žiletky jsem nemohla fungovat. Před rodiči se to čím dál hůř skrývalo. Výmluvy jako "škrábla mě kočka" a omylem jsem se řízla přestávají fungovat. Nevím, jak to dál budu zakecávat, ale v žádném případě se mé jediné útěchy nevzdám, i kdyby mě to mělo zabít.

Řežu se i ve škole. Vždy, když už to nedokážu vydržet, zmiznu do kabinky a říznu se. Fyzická bolest přebije tu psychickou a já jsem připravena dál čelit ostatním. Je to svinstvo, ale mně to skutečně pomáhá.

*****
Dnešek není ničím výjimečným, prostě další den kdy budu muset zase překonat šikanu.

Máma mi popřeje ať se mi daří. S hraným úsměvem ji poděkuji a odcházím z domu. Bylo by lepší, kdyby mi popřála smrt, protože jedině tak bych měla konečně klid. Bohužel nic takového se nekoná a nejspíš ani nebude, a tak statečně vyrážím vstříc mým spolužáků do krutých spárů. Alespoň mám sebou malou, ale ostrou věcičku.

Spolužáci do mě rýpou hned při první hodině. Snažím se jejich poznámky ignorovat, ale bolí to. Je to jako bičování. Každé slovo mi otevírá novou ránu a ty staré obnovuje. Ještě že ta hodina trvá jen čtyřicet pět minut.

Hodina skončila, a já sáhnu po předmětu poslední záchrany. Jenže já pitomá píča se nerozhlédla a Adéla mi žiletku vytrhla z ruky. Když se otočím, kape jí už z ruky krev. Všichni se na mě a Adélu nechápavě podívají. Pohltí mě strach, svaly se mi napnou a ztuhnu.

,,Takže ona se řeže? To je ubohý!" zasměje se král třídy Vojtěch. Ostatní se přidají nejen smíchem, ale i posměšky.

,,To je ubožák!"
,,Emařka."
,,Si hraje na krvavou Merry, ne?"
,,Kdybych byla hnusná jako ona taky se řežu."

Všichni si mezi sebou špitají urážlivá slůvka,ukazují si na mě a vrhají obličeje plné opovržení, zhnusení a tím mě ještě víc ničí. Moje kamarádka je tiše stojí mezi spolužáky a nic neříká, její výraz je bez citu. Nevím, co si o mě bude teď myslet. Ale já musím pryč. Tak poníženě jsem se ještě necítila. Chci si vybrečet oči, rozpustit se, zmizet a být zapomenuta. Tělo se mi třese. Na tohle nemám sílu.

Popadnu žiletku obohacenou o Adélinou krev do ruky a prchám ze třídy.

Zbaběle uteču na záchod. Vyděšeně se opřu o stěnu. Prudce oddechuji. Ruce se mi třesou, po tvářích stékají slzy, už to nezvládám. Podívám se skrz závoj slz na žiletku v pořezané dlani. Silou ruku zatnu v pěst, abych si ještě víc ublížila. Bolí to a štípe, ale je to uklidňující. Sjedu po zdi na zem.

Znovu očima zabloudím na žiletku. Je celá zakrvácená. Popadne mě přímo amok vzteku, aniž bych vůbec tušila z čeho, seberu ten kus kovu zaryji si ho do tváře. Jen ať všichni vidí jak jsem ošklivá, jen ať mají důvod se mi smát, já si to zasloužím! Řežu se kde můžu, dělám to tak hrubě až si nedopatřením rozříznu ret a krev se proudem valí pryč. Zešílím ještě víc, žiletka se mi smeká z mokrých rukou od krve, sekám do sebe za každou vteřinu svého posraného života. Napřáhnu se a do břicha se bodnu tak silně až mám pocit že mi snad střeva vylezou. Jako by se mi tělo rvalo na kusy. Každičký centimetr mě pálí jako kdyby mi někdo sypal sůl do ran, kolem mě krve jak na jatkách, ale já se cítím skvěle! Až to uvidí ostatní, jistě se mi budou smát, ale co na tom! Holt jsem prostě loser, ubožák a teď i do konce života zjizvená zrůda.