Ztracená bludička

I. Část

Prolog

„Nikdy jsem si nemyslel, že bych ji mohl tak rychle zabít. Chtěl jsem si její smrt užít," pravil tiše chlapec dívce, která ho bedlivě poslouchala a plakala. Jeho tvář pohltil temný stín. Pohlédl na ni a ona nasucho polkla. „Nedělej to...," zašeptala dívka a smaragdově zelené oči se ji naplnily strachem.

1. kapitola

Isabell, obyčejná dívka s hnědými rovnými vlasy, sahajíc po lopatky, nikdy nevěřila tomu, že se její život ze dne na den změní. Smutek, který tížil její srdce neodcházel. Natolik ji tížil, že pociťovala silnou únavu a nekončící napětí.
Postávala v malém dvojpokojovém bytě a vzpomínala na svou rodinu. Zdi již dávno zely prázdnotou, působily až mrtvě. Všechny fotografie naskládala do jedné krabice, kterou zalepila lepící páskou. Dívčiny zelené oči zabloudily ke dveřím jejího pokoje a povzdechla si. Natáhla se pro poslední krabici v místnosti a položila ji na stůl. Čekala již dlouho, tak netrpělivě poklepávala nohou. V celém bytě kromě dívky nikdo nebyl, ve vzduchu se vznášelo tíživé ticho. Když se otevřely domovní dveře, dívčiny oči s nadějí zabloudily ke zvuku, a pak zklamaně pohlédla pryč.
„Isabelle, jsi připravená?" nedokázala odpovědět, a tak jen přikývla. Paní Smithová vkročila dovnitř v zablácených botech a popadla jednu z krabic. Dívka semkla nesouhlasně rty a pohlédla na bláto na béžovém koberci. Chtělo se ji křičet. Zničila její koberec, který... na který měla tolik vzpomínek. Tolik emocí se zmítalo jejím tělem, až se třásla. Rukama si objala paže a zaryla si do nich své dlouhé upravené nehty. Nadechla se, zavřela oči a po nějaké době se uklidnila. Otevřela oči a do rukou vzala jednu z krabic. Zamířila ven z domu za paní Smithovou.
Když naskládali všechny dívčiny věci do auta, nasadila si sluchátka a nastoupila do auta na stranu spolujezdce. Oblékla si svůj oblíbený béžový svetr, který ji upletla máma. Paní Smithová také nastoupila do auta a otočila se na Isabelle. „Vážně jsi připravená?" když si dívka všimla, že na ní paní mluvila, zeptala se a starší dáma si povzdechla. „Jestli jsi připravená začít znovu...," Isabelle jen pokrčila rameny a zpět si nasadila sluchátka. „Puberťáci hloupí," zamumlala si pod nos dáma.
Dojely na místo, které dívka neznala. Rozhlédla se a prohlédla si staře vypadající budovu. Místo vypadalo pochmurně, až na barevně žijící zahradu. Hodně studentů stálo na malém náměstí před internátní školou. Isabelle váhavě vystoupila z auta a cítila, jako by se její žaludek zkroutil do pevného uzlu. Nadechla se čerstvého vzduchu, který byl znatelně čistější a voňavější než ve městě, ve kterém bydlela. Ani se neohlédla za autem a došla blíže ke škole. Hryzala ji zvědavost z neznámého. Všiml si ji nějaký chlapec, který k ní ihned přistoupil.
„Ahoj Isabelle," řekl a dívka sebou šokovaně trhla. Otočila se a zadívala se do tvrdých šedých očí, které vypadaly jako nebezpečná bouřka. „Thomasi?" zeptala se udiveně a z neznámého důvodu se trochu zatřásla. „Nečekal jsem tě tady. Tak ses rozhodla přijít sem? Neboj se, je to prestižní škola." Isabelle přikývla, ale neodpověděla. Thomas pokračoval: „slyšel jsem o té tragédii. Je mi to líto. Hlavně tvé sestry. Prý ji sežrala nějaká zvěř po té autonehodě." Rysy v dívčině tváři ztvrdly a střelila po něm pohledem. „Díky...," odsekla. Musela se hodně přemáhat, aby se chovala slušně. Tato životní událost byla tak čerstvá, že měla strach, že knedlík v krku se ji ještě více zvětší. Odvrátila se od něj a zamířila do zahrady. Nejvíce ji zaujal velký strom, který se tyčil uprostřed celé zahrady. Jako by ukazoval sílu, a přitom něžnost celé zahrady.
Došla ke stromu a schovala se do stínu před celým světem. Znovu se objala pažemi a zaryla si nehty do pokožky. Stála tam vystrašená s pocitem, že každý na ni civí. Cítila se ztracená v tak obrovském světě. Nevěděla, kdo vlastně je, ani co by měla teď dělat. Bylo ji jasné, že si každý povídal o její maličkosti, protože ve všech zprávách byla vyvěšena její fotografie. Byla zajímavá pro všechny jen proto, že ji umřeli rodiče. A sestra.
Po nějaké době rozjímání se rozhodla vyjít ze stínu minulosti, a tak odhodlaně zamířila k internátu. Hodně dlouho ji vrtal hlavou incident, který se stal. Měla nutkání stále přemýšlet nad tím, že její sestra stále ještě žije. Že nehodu přežila a někam se odplahočila. Chtěla v sobě usmrtit i ten kousek naděje, která ji bolela ještě více než samotná smrt. Co když je její malá sestřička naživu a někde na ni čeká, až ji zachrání? Dlouho přemýšlela nad tímto nekonečným tématem, který se pro ni později stal osudným.