Wish me well to a wishing well (CZ REQUESTS)

Zdeněk Piškula x OMC (Part 1)

Zvláštní request, ale co pro lidi, kterým se moje psaní líbí, neudělám.
Omlouvám se, že je to tak pozdě, ale writers block je svině. A taky fakt, že mám momentálně novej celebrity crush tomu moc nepomáhá.
Cca 1400 slov

Zdeněk POV

Prohrabával jsem se skříní a hledal vhodný oblek na premiéru nového filmu, ve kterém jsem si nedávno zahrál, když jsem slyšel, jak se otevřely vchodové dveře.
"Lásko?" zavolal jsem za sebe a dál zvažoval svoje možnosti.
Poskočil jsem leknutím, když se mi kolem pasu omotaly cizí ruce. Okamžitě mi došlo kdo to je, takže jsem se s úsměvem otočil, abych mému miláčkovi viděl do očí. Chvíli jsme se jen drželi v náruči a usmívali se na sebe jako dva zamilovaní blázni, než jsem se rozhodl prolomit ticho.
"Ahoj," šeptl jsem a natáhl se pro pusu na uvítanou.
"Ahoj," zamumlal mi do rtů a ukradl si další polibek.
Samozřejmě jen u jednoho polibku nezůstalo, jako vždycky, když jsme se skoro celý den neviděli. Tadeáš je model, což pro něj často znamená vstávat brzo, aby se dostal na focení nebo schůzku včas. Většinou mu práce nezabrala moc času, ale byly dny, kdy musel dokončit několik věcí naráz, takže se vracel až k večeru. Bohužel pro mě, jakožto herce, jsem si nemohl určit jak dlouho budu který den pracovat, takže se často stalo, že můj přítel byl doma dřív než já. Někdy jsme byli rádi, že jsme usnuli společně, protože jsem se často z natáčení nebo divadla vracel až před půlnocí. Když se tak stalo, často jsem Tadyho našel spát na gauči se zapnutou televizí, protože prý nechtěl být v naší posteli sám. Pokaždé to bylo neskutečně roztomilé a já byl rád, že jsem někoho takového našel.

"Jaký jsi měl den?" zeptal jsem se a odtáhl se z objetí, ale pořád jsem měl ruku kolem jeho pasu.
"Ušlo to, nic moc náročného, jen dvoje focení a jedna schůzka ohledně přehlídky. Na tu se těším, líbí se mi jaké vymysleli téma a celkově to je dost neobvyklá věc pro Česko.. Trochu se bojím, ale zároveň se nemůžu dočkat, to oblečení stojí za to."
"Co budeš mít na sobě?" usmál jsem se nad jeho nadšením.
"Když přijdeš, uvidíš. A ukážeš lidem, že podporuješ svého přítele." podíval se na mě vyzývavě, i když mu muselo být jasné, že mě tam nedostane.
Po tom, co jsem po něm hodil pohled, který se jasně ptal, jestli to myslí vážně, si povzdechl a radši změnil téma.
"Proč vůbec tak bezradně stojíš před tou skříní? Nevíš, co na sebe? Vždyť víš že já mám nejradši, když nenosíš nic." zasmál se a chytil mě za zadek.
Zasmál jsem se a pokusil se odehnat jeho ruku ještě před tím, než jsem začal vysvětlovat.
"Potřebuju najít něco, co jsem na sobě ještě neměl, za pár dní je premiéra toho filmu, co jsem točil loni v létě. Chci vypadat dobře, ale všechno z toho co tu mám se na to buď nehodí nebo se mi to nelíbí." bezradně jsem mávl rukou ve směru skříně a zamračil se.
Tadeáš se usmál, znal mě a tyhle moje nálady, kdy mi žádný kus oblečení nepřišel dobrý. Pustil mou ruku, přešel ke skříni a začal se přehrabovat v části, kde jsem měl formálnější oblečení. Po pár minutách vytáhl šátek, který mi kdysi koupil. S úsměvem se na mě otočil a podal mi ho. Zvedl jsem jedno obočí.
"Víš že si na sebe musím vzít víc, než jenom ten šátek, že jo?"
Tadeáš se rozesmál.
"Jasně že jo, ty pako. Myslel jsem, že bychom mohli jít nakupovat a sestavit tvůj outfit podle tohohle šátku. To, jak vypadáš jenom v něm můžeme zjistit později." mrknul na mě, ale pak zvážněl. "Koho bereš s sebou? Ať to nějak zkoordinujeme."
"Asi nikoho."

"A co kdybych s tebou šel já?"
"Myslíš to vážně?"
Kývl.
"Už jsme se o tom přece bavili. Ne. Nepřipadá v úvahu."
"Proč ne? To se za mě stydíš nebo co?!" zvýšil hlas.
"Tak to není a ty to víš."
"Vážně? A jak to teda je? Chápal jsem, když jsi to nikomu nechtěl říct ze začátku, když to mezi náma ještě bylo nejasné a nové, ale to bylo před třema rokama. Doteď nemůžu říct svým přátelům, že s někým žiju. Ani moje rodina nic neví, protože ty to nechceš! Když jsme se sem stěhovali, musel jsem jim říct, že budu bydlet s kamarádem. Nemůžu se nikde chlubit s tím, jak úžasného přítele mám, nikdo nás nesmí vidět spolu. Uvědomuješ si, jak mě tohle schovávání ničí?" bezradně se na mě díval, slzy v očích.
"Já jenom chci, aby ti konečně došlo, že se vyoutovat nechci. Jsem takhle spokojenej, nechci to měnit."
"Takže pokaždé, když se tě nějaký reportér zeptá, jestli sis už našel holku, hodláš donekonečna odpovídat, že jsi ještě nenašel tu pravou? A já budu navždycky tvoje tajemství, nic víc?"
"Když to bude potřeba, bez problému."
Šokovaně otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale zastavil se. Vypadalo by to vtipně, kdybych neviděl, jak mu v ten moment začaly stékat slzy. Chvíli na mě jen koukal, než začal něco mumlat.
"Nemůžu tomu uvěřit. To není pravda. Ne. Znovu ne..." opakoval pořád dokola.
Natáhl jsem k němu ruku, abych ho uklidnil a utišil, ale ucukl a ublíženě se na mě podíval.
"Nesahej na mě." zavrčel.
"Proč? Co jsem udělal?" byl jsem zmatený.
"Ty se ještě ptáš? Prakticky jsi mi řekl, že pro tebe nejsem dost dobrý. Že to se mnou nemyslíš dost vážně na to, abys o mně komukoliv řekl. To bolí, víš?"
Pořád mu tekly slzy. Chtěl jsem mu je setřít a obejmout ho, ale bál jsem se, že mě nenechá a zase ucukne.
"Ale vždyť jsi od začátku věděl, že se vyoutovat nehodlám! Myslel jsem, že ti je jasné, že se to nezmění."
"Třeba jsem doufal, že ti dojde, že se takhle s nikým dlouho žít nedá. Doufal jsem, že bych tvůj postoj mohl změnit. Že bys zjistil, že můžeš být hrdý na to, kdo jsi. Nechci po tobě, aby ses se mnou líbal všude možně na veřejnosti. Stačilo by mi, kdybys pořád nehlídal, jestli nás někdo nemůže vidět nebo jestli na nějaké akci, kde nás náhodou pozvali oba, nestojíme moc blízko sebe. Kdybych o tobě mohl říct známým a našim. Nechci toho tolik. Jenom aby sis uvědomil, že ve vztahu jsou dva lidi, ne jeden. Teda jestli tohle vůbec je vztah." vychrlil ze sebe.
Neměl jsem slov. Jenom jsem na něj koukal, nedokázal jsem vymyslet, co mu na to odpovědět. Měl jsem v hlavě úplně prázdno.
"Miluješ mě vůbec?"
Na tohle jsem odpověď měl.
"Miluju, samozřejmě že tě miluju."
"Tak proč se mimo tenhle byt chováš, jako bychom byli maximálně přátelé?"
"Nechci aby mě všichni viděli jenom jako takovou tu typickou buznu, co se všude předvádí, s kým spí. Nemám to zapotřebí, takoví lidi mi přijdou trapní a všem pro smích, nechci tak dopadnout."
Měl jsem pocit, že ho to, co jsem řekl, ještě víc naštvalo. Už ani nebrečel, jenom na mě nevěřícně koukal.
"Něco ti řeknu. Tyhlety buzny, který jsou podle tebe všem pro smích, vždycky bojovaly za to, aby jsi TY mohl jít po ulici a nikdo tě nezabil. Bojovaly za to, aby se k nám heteráci chovali jako lidi. Za to, abychom měli alespoň nějaká práva. To, že ty sám nemáš dost odvahy na to, abys žil svůj život, není jejich chyba. To je jenom tvůj strach. Strach z toho být jinej, jít proti proudu. Nevím, jestli ti to během těch let se mnou došlo, ale jsem jeden z těch trapných lidí. Nestydím se za to, že jsem teplej. Křičím to do světa. Jsem to já. A jsem kurva fabulous."
Opět jsem nevěděl, co odpovědět. Jeho tón mě donutil stydět se za to, co jsem řekl, ale pořád mi tak nějak nedocházelo, proč se tak strašně naštval. Vždyť on takovej byl jenom ze začátku, když jsme spolu začali chodit, pak se uklidnil a přestal se chovat tak přehnaně teple. Najednou jsem to už nechtěl řešit. Chtěl jsem, abychom se přestali hádat, usmířili se a šli spát, toť vše.
"Dobře, rozumím ti, ale můžeme to dořešit někdy jindy? Pojď spát..." natáhl jsem k němu ruku, ale on zakroutil hlavou.
"Ne, já už prostě dál nemůžu."
Tohle mě vyděsilo.
"Co dál nemůžeš?"
"Nemůžu takhle žít. Nedokážu se schovávat. Promiň, ale dneska tu spát fakt nebudu."
Se sklopenou hlavou vytáhl jeden ze svých kufrů a začal do něj dávat některé svoje věci.
"Počkej!" chytil jsem jej za ruku, "To se se mnou rozcházíš?"
Místo odpovědi jen znovu zakroutil hlavou, vytrhl se z mého sevření, zavřel kufr a šel ke dveřím. Byl jsem hned za ním.
"Kam půjdeš?"
"To ti může být jedno. Ozvi se až se přestaneš přetvařovat a budeš chtít být sám sebou."
S těmito slovy za sebou práskl dveřmi a byl pryč.