Prohraný boj

1. kapitola

Celým lesem zadul zvuk lastury. Boj o vlajku právě začal.

„Modrý týme, vpřed!“ zavelel Percy Jackson. On a polobozi z Hermova srubu se vydali po proudu hraničního potoku, jako hlavní útočná skupina, s cílem získat vlajku Rudého týmu.
Lylith a Josh, potomci Niké, přeskákali přes potok a vydali se odlákat pozornost nepřátel. Děti Afrodíty a Héfaista zůstaly u Modré vlajky a začaly chystat pasti a překážky.
Zbytek Modrého týmu hlídal hranice, či se jen tak potuloval po lese a vyčkával na své Rudé protivníky.

~ ~ ~

Annabeth si setřela pot z čela. Právě odrazila Travisův útok a teď měla pár vteřin klid, než se její protihráč vzpamatuje.
Pohledem zkontrolovala stav svého týmu. Dva Árésovi potomci leželi, naštěstí jen omráčení, na zemi. Ostatní se snažili odvrátit drtivý útok Modrého týmu.
K vlajce se ovšem už jeden táborník dostal a právě čelil tváří v tvář Clarisse, jejich poslední obraně.

Annabeth ho okamžitě poznala.

Percy měl soustředěný výraz, potem mokré tmavé vlasy a v ruce svůj Anaklusmos. Jako jediný ze všech táborníků na sobě neměl ani kus brnění. Díky Achillově požehnání ho nikdo nemohl zranit a tak své chrániče přenechal ostatním.

Annabeth se zamračila. Percymu se totiž právě povedlo odzbrojit Clarisse a uchopit do levé ruky jejich vlajku.

„Rudý týme!“ zakřičela na své spoluhráče, „Zastavte nepřítele! Má naši vlajku!“

V následující vteřině vypukl naprostý chaos. Rudí přestali bojovat a zmateně se rozhlíželi, kdo že má jejich vlajku. Modří toho využili a semkli se okolo Percyho. Ten se dal na zběsilý úprk s vlajkou v ruce.

„Apollónovci! Zastavte ho.“ dala Clarisse povel lučištníkům.

Při boji o vlajku měli všichni speciální šípy s měkkým koncem, který ale uměl u zasaženého vytvořit pořádnou modřinu.
Ovšem první šíp, který Kayla vytáhla z toulce, byl normální bojový šíp s ostrým hrotem. Zamířila proto na Percyho, kterému šíp sice nemohl ublížit, ale mohl jej alespoň trochu vyvést z rovnováhy. Napla tětivu na plný nátah, zamířila na páteř uprostřed Percyho zad a vystřelila.

~ ~ ~

Annabeth sebou cukla, když jí okolo ramene proletěl šíp. Trhla hlavou dozadu a spatřila Kaylu z Apollónova srubu, jak do tětivy nasazuje další a zaměřuje jeho hrot na Percyho záda.

~ ~ ~

Kaylina první rána se zabodla do země pár centimetrů od Percyho kotníku. Kayla vztekle zavrčela a vystřelila znova. Tentokrát šíp cíl neminul. Trefil Percyho doprostřed zad, prosekl mu kůži jako papír a zajel hluboko do páteře a svalů.

Vzduch protklo zoufalé zaječení.
Kaylino plné překvapení.
Annabethino plné bezmoci.
A Percyho plné bolesti.

~ ~ ~

Annabeth zděšeně sledovala jak se její přítel, celý od krve, svalil na zem. Rudá vlajka mu vypadla z ochablé ruky. Percy něco omráčeně zamumlal a pak se jeho tělo začalo svíjet v křeči.

Annabeth zahodila svou dýku, kterou do té chvíle tiskla tak, až jí zbělaly klouby, a rozběhla se k němu jak nejrychleji mohla.

„Percy.“ vydral se vzlyk z jejích rtů.

Sevřela mu ramena a opatrně ho převrátila zády nahoru. Ze středu jeho páteře trčel Kaylin šíp.

„Ne.“ zasténala, „Ne, ne, ne, ne, ne! Tohle se nemělo stát!“

Seběhli se k nim další táborníci, kteří úplně zapomněli na boj. Teď jen zděšeně zírali na svého velitele jak umírá. Někteří křičeli o pomoc. Někteří vzlykali. Někteří jen stáli a nebyli schopní pochopit, že před nimi teď v louži krve leží Percy Jackson.
Ten neporazitelný Perseus Jackson.

Annabeth ucítila, jak jí někdo položil ruku na rameno. Zvedla své uslzené oči k příchozímu Cheirónovi.

„Uzdravíte ho, že ano?“ zašeptala s nadějí.

„Věř mi, udělám vše co budu moct, mé dítě.“ zarmouceně přikývl. Opatrně zvedl Percyho do náruče tak, aby se nedotýkal rány ani šípu v ní, otočil se na zadních a tryskem se rozběhl do Tábora.