Hořká pachuť sladkých třešniček

#1

Damián kráčel neosvětlenou ulicí a díky černé mikině a úzkým kalhotám téže barvy téměř splýval se stíny, které na něj vrhaly okolní domy. Jen díky stříbrnému měsíčnímu svitu viděl, kam míří, než se konečně dostal pod světla pouličních lamp.

Odbily hodiny a donutily ho nasadit zamračený výraz, když zjistil, že jsou tři hodiny po půlnoci. Z postele byl nečekaným naléhavým hovorem vytažen tak rychle, že si sotva stihl obtáhnout oči černou tužkou než vyrazil. Tmavé vlasy však zůstaly neposlušně rozcuchané, i když se za chůze snažil svoji patku zkrotit aspoň rukou.

Zpomalil a rozhlížel se po liduprázdném okolí. Tady v maloměstě všechny podniky zavíraly nejpozději v jednu, i proto ho překvapilo, že mu Martin volal takhle pozdě. Znali se sice jen pár týdnů, ale i za tu krátkou dobu se stihli dost sblížit, takže Damián vůbec neváhal, když jím byl v tuto nekřesťanskou hodinu požádán o pomoc.

„Dami?“ ozval se známý lehce podnapilý hlas ze stínu na okraji místního parku. V navlhlé trávě tam seděl Martin, vysoký a na rozdíl od Damiána mohutný svalovec s krátce střiženými hnědými vlasy a pronikavýma modrýma očima.

„Co blbneš, vole?“ zasmál se chlapec v černém a zastavil se přímo nad přítelem.

„To jedno pivo mě nějak zmohlo.“

„Jo, jasně… jedno pivo,“ pronesl Damián pobaveně a natáhl ruku, aby Martinovi pomohl vstát. Ten však jeho paži ignoroval.

„Přemýšlel jsem o světě, o lidech,“ mumlal sedící kluk pozoruje hvězdnou oblohu, „o nás.“ S posledními slovy přesunul svůj vážný pohled na postavu před sebou. Doslova ho propaloval očima, jako by čekal na jeho reakci; jako by se snažil z druhého chlapce vyčíst cokoliv, co nebylo a možná ani nebude nahlas vyřčeno.

Damián zmateně zamrkal. „Takže máš svoji filozofickou hodinku?“ povzdechl si, trochu neochotně se posadil vedle kamaráda a zadíval se k nebi. Nejradši by teď ležel v posteli a spal, nebo aspoň poslouchal Mozarta, než aby poslouchal výplody jedné přiopilé mysli. Když už je ale tady, nebude hned utíkat.

Chvíli bylo ticho, každý z chlapců přemýšlel o tom svém. Ten štíhlý se marně snažil najít Malý vůz, zatímco ho svalnatý mladík dost okatě pozoroval. Se rty staženými do úzké čárky přejížděl pohledem po Damiánově profilu a působil velmi soustředěně. Ohlušující ticho prořízl až Martinův nečekaný dotaz: „Proč ty vlastně nemáš holku?“ Najednou propaloval přítele ještě pronikavějším pohledem, lehce skelným v důsledku předchozího popíjení alkoholu.

„Co?“ zarazil se Damián a překvapeně na něj pohlédl. „No, řekněme, že mi ještě žádná nepadla tak úplně do oka.“ Pokrčil rameny a pokračoval: „Že se ptáš zrovna ty, nad kterým holky slintají jak hladoví buldoci. Mohl bys jich mít na každém prstu –“

Slova byla přerušena zcela nečekaně druhým chlapcem, který posilněn alkoholem už nedokázal dál skrývat své touhy. Damiánova odpověď pro něj byla jasným spouštěčem. Řekl přece, že mu ještě žádná nepadla do oka, což znamená…

„Hej! Slez ze mě, vole!“ zařval hubený kluk a svalovce ze sebe vší silou shodil. Byl naprosto šokovaný a vůbec nechápal, co se to tady děje. Vážně po něm právě vyjel jeho kamarád? Stále cítil v ústech jeho sliny a měl co dělat, aby se mu nenavalilo. „Děláš si prdel? Já nejsem teplej!“ prohlásil Damián a rychle vstal.

„Cože?“ zašeptal Martin a zůstal tam sedět jako opařený. „Jak to myslíš, že nejsi teplej? Ty si myslíš, že to nepoznám?“

„Jsem na holky, pitomče! Takže… ty jsi gay?“
Martin neodpověděl, jen rychle vstal a z metru pozoroval toho, který se mu už před několika týdny usadil v srdci. Tak dlouho čekal na tuhle chvíli, tak dlouho se připravoval a zjišťoval, jestli je na tom Damián stejně. Byl přesvědčený, že ano. Všechno tomu nasvědčovalo. Takhle to být nemělo, takhle ne.

„Neznám nikoho, kdo by byl teplejší než ty!“ prohlásil rozhořčeně Martin a mezi obočím mu naběhla výrazná žíla. „Nejíš maso, používáš víc make-upu  než většina ženských a i postavu by ti mohly závidět. Doufám, že se oběsíš na tom posraným šátku z ‚há-emka‘!“ zavrčel, vrhnul po chlapci naproti sobě vražedný pohled a otočil se k odchodu.

„Sorry, fakt nemám rád ptáky, kreténe!“ houknul za ním naštvaně Damián a už se chystal i on vyrazit vlastní cestou. Jeho poslední věta však zažehla v Martinovi plamen nenávisti. Jak snadno k ní člověk sklouzne z láskyplného poblouznění… Otočil se, několika rychlými kroky se přiblížil a jedinou ranou srazil překvapeného Damiána k zemi.

„Co to sakra,“ začal střízlík, ale místo dokončení věty si začal do rukávu otírat tmavou krev, která se mu spustila ze zlomeného nosu.

„Jsi totální buzna, a to se ti ani nelíbí kluci,“ procedil Martin stoje nad krvácejícím chlapcem. Najednou se cítil mnohem lépe, přesto se však tímto pohledem dál nezdržoval a zamířil pryč. Damiána v tu noc nadobro vymazal ze svého života.