Hořká pachuť sladkých třešniček

#2

„A po několika sekundách záchod přestal splachovat,“ zakončil Martin svůj monolog a Linda pobaveně vyprskla.

„To si děláš srandu,“ vypadlo z ní mezi smíchem, který důvěrně připomínal oslí hýkání.

„To není vtipný!“ zavrčel mladík a skryl si tvář v dlaních. Jen při vzpomínce na to všechno by se nejradši propadnul do země. Myslel si, že to s Reném bude vážné, ale po tomhle fiasku už se před ním, a především před jeho rodiči, které tehdy teprve poznal, nemůže nikdy ukázat.

Linda se při pohledu na něj rozhodla smích potlačit a po chvíli úplně vážným hlasem pokračovala: „Dobře, promiň. Takže sis odskočil, chtěls spláchnout, blblo to a pak to přestalo splachovat úplně? Žes jim rozbil záchod přece není taková katastrofa, ne?“ Poposedla si na posteli blíž k němu a objala ho kolem ramen, nebo se o to aspoň pokusila. S jejíma krátkýma rukama to nebylo vůbec snadné. „Byls jenom na malý, že jo?“ zeptala se opatrně a trochu zrudla, jak se snažila zadržet nastupující smích.

Martin si s hlavou stále schovanou v dlaních hlasitě povzdechl. „Víš, jak jsem z toho seznámení s jeho rodiči byl nervní… bylo to vůbec poprvý,“ vysvětloval téměř neslyšně, „tak jsem to prostě nezvládl.“

„Cože? Jak to souvisí s rozbitým splachováním?“

„Posral jsem se! Normálně jsem se z toho posral!“ zaskučel mladík nešťastně a pohlédl na svoji totálně rudou kamarádku, která si v rámci udržení vážné tváře bolestivě kousala ret.

„Aha,“ dostala ze sebe nepřirozeně vysokým hlasem. Do očí se jí začaly tlačit slzy a ramena se znatelně chvěla.

„No jasně, jen se mi vysměj. Kdyby nešlo o mě, taky bych se zesral smíchy,“ dodal trochu naštvaně, vzápětí se ale i na jeho tváři objevil široký úsměv, když si uvědomil, co řekl.

„Zesral,“ zopakovala Linda, která už nemohla zabránit svému hlasitému hýkání. To Martina rozesmálo ještě víc, vždy miloval její hlasitý smích. Byl to ten typ projevu, jaký musí každý zbožňovat, nebo nenávidět, nic mezi tím.

„Ale chápeš to? Tenhle problém neměl řešení,“ pokračoval po chvíli, tentokrát stále s úsměvem na rtech. Linda jen pokrčila rameny a ztišila se, ale neřekla nic, proto pokračoval: „Mísa byla totálně plná. Netuším, kde se to ve mně všechno vzalo. A když to pak nešlo spláchnout, málem jsem se rozbulel. Ani nevím, jestli mi tekly slzy ze strachu, nebo z toho šílenýho smradu. Bože, to museli cejtit až k sousedům!“

„Sorry, to se nedá,“ hýkala Linda a snažila se uklidnit, aby mohl pokračovat. Martin si povzdechl.

„Tak jsem sundal to keramický víko od nádržky, že to opravím, ale víš, jak jsem zručnej.“

„Nejsi.“

„Přesně! A jsem takovej lempl, že mi to víko těsně nad podlahou vyklouzlo z ruky a na tý dlažbě to udělalo děsnej rachot. Ne, nerozbilo se,“ dodal, když viděl, že se Linda nadechuje, aby něco řekla. „Stalo se něco horšího!“ nasucho polkl a už se zase tvářil jako u mučení. „Slyšeli to Rendyho rodiče.“

„Ou,“ zarazila se Linda. Na tváři jí sice stále hrál široký úsměv, cítila však, že přituhuje, proto se na posteli posadila do tureckého sedu čelem k Martinovi opřenému o zeď a naslouchala.

„Zaťukala jeho máma, moc milá ženská mimochodem. Teda aspoň do chvíle, než mi starostlivě oznámila, že mají doma živočišný uhlí, kdybych potřeboval. Mít v tu chvíli po ruce lopatu, zahrabu se sto metrů pod zem a už o mně nikdo nikdy neuslyší.“

„Nekecej. Ona to fakt poznala?!“ zvedla dívka překvapeně obočí.

„Jo, byl jsem tam zavřenej celou věčnost. Řekl jsem jí, že jsem v pohodě, ale pochybuju, že mi to uvěřila. S tím splachováním se mi nedařilo udělat nic, takže jsem měl jedinou možnost – zdrhnout.“ Na chvíli se odmlčel. Zadíval se na Lindu, jejíž barva už se srovnala do normálu a opět byly jasně vidět pihy pokrývající většinu její pokožky.

Vtom zavibroval mobil ležící na posteli vedle něj. Spěšně na něj koukl a zakroutil hlavou: „Zase René. Od včerejška už mi volal asi stokrát a tahle zpráva bude nejmíň dvacátá.“

„A co píše?“ zeptala se dívka zvědavě.

„Záleží na tom?“ optal se trochu otráveně, ale když viděl její natěšený výraz, bylo mu jasné, že nemá na vybranou. „Většinou píše, že  mu na mně záleží a podobný kecy a teď,“ zarazil se, když rozsvítil displej svého mobilu. Chvíli mlčel a zamračeně hypnotizoval novou zprávu. „Všechno je v pořádku, záchod už nám opravili. Prosím, ozvi se,“ přečetl nahlas a podíval se na Lindu. „Kretén!“ zavrčel.

„Asi tě má rád,“ pokrčila s úsměvem rameny, „určitě jo.“

„Hm,“ povzdechl si Martin, „tak jsem kretén já.“

„A tys teda utekl?“

„Tak napůl,“ pokračoval ve vypravování. „Nejdřív jsem chtěl, ale uvědomil jsem si, že tašku mám u nich v obýváku. Tak jsem tam teda přišel a oni všichni seděli na sedačce a čuměli na mě. Bylo to strašný! Popadl jsem tašku a omluvil jsem se, že mi volala máma a že musím hned odejít.“

„To není špatná výmluva,“ přitakala Linda, i když si nebyla jistá, jestli v nastalé situaci ještě vůbec na nějaké výmluvě záleží.

„Byla by, kdybych si nenechal mobil přímo před nima na stolku.“

„To ne! Ty seš fakt smolař!“ vyjekla a opět se neubránila smíchu.

„Tak jsem ho popadl a –“

„Zdrhnul!“ doplnila ho hýkající Linda.

„Jo, zdrhnul jsem,“ potvrdil naštvaně, „a běžel jsem až domů, kde jsem se zavřel na –“

„V pokoji? To chápu. Promiň, že se směju, ale tohle je fakt story za všechny prachy,“ odpověděla pobavená kamarádka a starostlivě ho pohladila po zádech. „Měl bys mu napsat, třeba se tomu za pár let i s jeho rodiči společně zasmějete.“

„To sotva! Nebudu se mu už ozývat, jsem odepsanej,“ sklopil poraženě zrak. „A nezavřel jsem se pak v pokoji.“

„Ne? A kde?“

„Na záchodě. Děsně mě bolelo břicho.“