Cupcake výzva!

1) Jak jsem políbil random kluka

Zdravím, moje jméno je James Kalešský II. Myslím si, že psát si deníček je opravdu hloupost, ale je mi dneska nějak blbě, tak to stejně udělám. Navíc mám tenhle cool sešit s dřevěným obalem, který mi dala kmotra už loni a já pro něj prostě lepší využití nemám.

Takže.

Včera jsem políbil kluka.

Uaaaaaa! Já vím!

Po korunovaci byla velká oslava a musel jsem si s každým připíjet, jenže rytíři a lordi mají všichni obří výdrž, páč mají také obří břicha, kde se jim alkohol lépe tráví. Já alkohol nepiju. Mě živí vědomosti, haha. Ne, ale fakt, nepiju. Normálně. Do královské rodiny alkohol nepatří, alespoň ne do té mé, musíme si zachovávat určitou úrověn.

Zamotávám se v tom... Já věděl, že psát si deník je blbý nápad! Ha! Říkal jsem to!

Tak dál. Právě jsem dopil další číši jakéhosi silného bylinkového likéru a chtěl jsem zmizet z dosahu divné ženské, co mě objímala kolem ramen a vykládala mi o tom, že bychom měli zavést dan z vlastnictví konů a dávat ty peníze na stavbu silnic, protože koně jsou pekelní ničitelé říšských komunikací. Když jsem se od ní se zdvořilým úsměvem odtáhl, vrazil jsem do jednoho z těch číšníků, co kolem roznášejí tácy s jednohubkami a šampanské, a shodil jsem ho na zem.

„V pořádku?" zeptal jsem se a chtěl jsem si k němu dřepnout a pomoct mu, jenže se to v mé pozici nehodí. (Pozici jako pozici následovníka trůnu, ne pozici jako třeba nějaké sexuální, haha.)
„Naprosto, vaše veličenstvo," zasyčel ledově a změřil si mě tak zlým pohledem, že jsem se bál, aby mi třeba nenarostl prasečí ocásek. To by totiž nebylo moc super. Kluk začal sbírat rozbité sklo. Tím by to celé skončilo, kdyby nedorazil vrchní kuchař a neuviděl ho.
„Už zase?" zafuněl a vrazil mu pohlavek. Kluk sebou cukl a viděl jsem, jak se mu jeden ze sebraných střepů zaryl do dlaně.
„Opatrně," zamračil jsem se na kuchaře a sklonil jsem se ke klukovi, tentokrát jsem kašlal na dekorum. Byl jsem opilý a nedokázal jsem své reakce ovládat tak dokonale jako obvykle. Chtěl jsem mu sklo vzít, ale on se na mě podíval ještě nenávistněji než předtím a střep stiskl. To jsem nečekal a zatahal jsem, takže jsem si dost slušně rozřízl palec a ukazováček.
„Princi!" vyjekl kuchař a vzal mou ruku do svých mastných pracek. „Musíte jít-"
„Já vím," utnul jsem ho. „Uklidte to tady prosím, on musí jít za mastičkářkou také." Kuchař zbrunátněl vzteky, ale nakonec se mírně uklonil a začal uklízet spoušt na zemi. Já a kluk jsme se vydali na chodbu a pryč.

Provázelo nás nepříjemné ticho, což bylo vzhledem k situaci zvláštní. Proč mě ten kluk tak nesnáší? Vždyt jsem mu pomohl.
„Není zač," řekl jsem naštvaně.
„Ou, pardon, vaše veličenstvo," uchechtl se. „Zapomněl jsem poděkovat za to, že jste mě srazil a pak mi to ještě zavařil u hlavního kuchaře. Udělám to ted." předběhl mě a za chůze se hluboce uklonil. „Děkuji. Jsem váš velký dlužník."
„Vždyt jsem ti pomohl," nakrčil jsem nechápavě obočí. „To on musí uklízet."
„Jo, a já pak budu dva týdny drhnout všechny hrnce. Vsadil bych se, že je schválně připálí," odfrkl.

Dorazili jsme k mastičkářce, co má komnatu hned nad hlavním sálem. Je to milá paní, co většinu času tráví háčkováním neidentifikovatelných předmětů pro široké okolí. Ani my jsme se tomu nevyhli a kromě obvázaných rukou jsme si odnesli ještě jakousi modrou šálu.
„Nebo to je čepka?" zamumlal možná spíš sám pro sebe kluk, před sebou nataženou paži a v ní téměř štítivě držel objekt.
„Ukaž to..." vzal jsem mu to a zkusmo jsem to položil na jeho blond vlasy. „Nevypadá to jako čepka."

Zastavil se.

Atmosfér nečekaně zhoustla.

„Tak rukavice?" zeptal se, sundal si věc z hlavy a pokusil se ji jemně navléknout na moji dlan.
„Ne, na to nemá dost otvorů pro prsty." Nevím, proč jsme začali šeptat. Byl to opravdu zvláštní okamžik a ted zpětně ho neumím úplně popsat. Nejspíš to dělal ten alkohol. Ani jsem nezvládl chodit rovně. „Možná je to šála..." řekl jsem nakonec a začal jsem mu pletenec obmotávat kolem krku. Naklonil se ke mně, cítil jsem na tváři jeho dech, byl hrozně blízko, já nevím! Prostě jsem přitiskl své rty na ty jeho, než jsem to stihl úplně promyslet. Jako by přesně na tohle čekal, přirazil mě ke zdi a políbil dravěji.

Ozvalo se zavrzání otevíraných dveří. Odskočili jsme od sebe, já nejspíš úplně rudý, kluk vypadal naprosto nezúčastněně.
„Chlapci, zapomněli jste tady druhou podkolenku," hukla mastičkářka a zamávala druhou modrou věcí.
„Fakt se to děje, nebo jsem prostě až moc opilý?" zahuhlal jsem klukovým směrem a pomalu jsem vykročil pro podkolenku. Jenže když jsem ji od babky vzal a otočil se zpátky, už tam nebyl. Prostě se vypařil.

Našel jsem ho až na korunovační oslavě, jak znova roznášel i přes poranění tácy s šampanským, ale vyhýbal se mi a není vhodné, aby princ dolézal za kuchtíkem. A stejně, no a co. Je mi to fuk. Je to nějaký hloupý kuchtík a šířil by o mě pomluvy. Třeba to ještě udělá, mám docela strach. Dostal by tím sice do problémů i sebe, ale... Možná za ním ještě zajdu.

Navíc se mi kluci nelíbí.

Tak.

To je pro dnešek (a asi i pro vždycky) všechno, protože psát si deníček je fakt blbý nápad. I když myšlenky jsem si utřídil, to zas jo. 

Ahoj! Můj plán je napsat na každou novou výzvu pokračování tohoto příběhu, snad to není proti pravidlům a doufám, že se vám hlavní hrdina líbí :3 Budu moc ráda za každý komentář.